Když se 2. března 1951 rodila v Boston Garden tradice každoročního setkávání největších stars NBA, tleskalo se Bobu Cousymu, Dolphu Schayesovi či Georgi Mikanovi.
Ale jak reagovali fandové Celtics na oba trenéry, to se asi nedozvíme. V lásce je nejspíš moc neměli.
John Kundla, slovenský Američan z pensylvánského hornického městečka Star Junction, tehdy reprezentoval Minneapolis Lakers, nejlepší tým Západní konference.
Joe Lapchick, český Američan s kořeny na Zlínsku, přišel jako zástupce New York Knickerbockers i celé Východní konference.
O jedenáct měsíců později se Kundla sice zdravil s koučem Alem Cervim ze Syracuse Nationals, ale v roce 1953 u toho zase byl i Lapchick.
A v lednu 1954 se Kundla s Lapchickem potkali při Utkání hvězd NBA potřetí a naposledy. Do Madison Square Garden na jejich duel dorazilo 16 487 diváků. Od jejího zrodu neuplynulo ani deset let, a NBA už byla zavedenou a sledovanou soutěží.
Při exhibičních poměřováních nakonec Lapchick zvítězil nad Kundlou v poměru 2:1. Jenže v očích historie se stal velkým poraženým.
Kundla dovedl Lakers k pěti titulům z NBA a stal se zakladatelem první dynastie.
Díky své dlouhověkosti - zemřel předloni v krásných 101 letech - se ještě za svého života dočkal mnohých poct. (O Kundlových osudech si více přečtěte zde.)
Lapchick prošel s Knicks „jen“ třikrát do finále, v letech 1952 a 1953 to bylo proti Kundlovým Lakers. Titul žádný. Pro Newyorčany je tak největší trenérskou postavou Red Holzman (kouč šampionů 1970 a 1973) a Lapchick je objevován vlastně až v posledních letech.
Pozvali ho sice do basketbalové Síně slávy ve Springfieldu, dokonce dvakrát, jako hráče i jako trenéra, ale až monografie z roku 2006, Cena Joea Lapchicka udělovaná od roku 2008 a socha odhalená předloni v kampusu newyorské univerzity St. John’s jsou splátkami dluhu.
Joe Lapchick přitom býval velký pán.
Prosadil se už jako hráč na drsné scéně dvacátých a třicátých let, kdy profesionální basketbalová utkání připomínala souboje rohovníků. Hráči byli oddělení od publika, občas se to popralo - na jedné či druhé straně sítí. Celtics, ti původní se základnou v New Yorku, patřili k elitě. A Lapchick byl jejich tváří.
Když těsně před druhou světovou válkou končil v 37 letech s hráčkou kariérou, slušnou obživu mu zajistila univerzita St. John’s. On je jí odvděčil vybudováním basketbalového programu, se kterým bral v letech 1943 a 1944 tituly v turnaji NIT.
Když se pak v roce 1946 rodili Knickerbockers a hledali svého prvního kouče, šlo se za Lapchickem.
Ten souhlasil. Ale měl dvě podmínky. Dostane nejvyšší plat v lize a naskočí až od druhé sezony. Se svými studenty ze St. John’s totiž pomýšlel na další titul. S odvážnými požadavky majitel Knicks souhlasil a první ročník odkoučoval prozatímní trenér Neil Cohalan.
V další dekádě, až poloviny padesátých let, se ale Madison Square Garden klaněla Mr. Lapchickovi.
Jeho odchod od Knicks v roce 1956 nebyl z výsledkových důvodů - i když vztahy s klubovým majitelem Nedem Irishem tou dobou také neměl Lapchick ideální. Prostě už toho na něj bylo moc.
Stres vypouštěl bouřlivými výstupy, ale ani to nestačilo. Kvůli nervům na lavičce omdlíval, přišly potíže se srdcem. Prodělal několik infarktů, na následky toho posledního také v roce 1970 zemřel.
Richard Lapchick u sochy svého otce Joea Lapchicka:
Z profisportu v polovině 50. let odešel, ale ne od basketbalu. Vrátil se na St. John’s a přinesl jí další dva tituly z turnaje NIT. Ten poslední získal ve svém rozlučkovém roce 1965. Víc než nervózní finálovou výhru 55:51 nad Villanovou mu jeho srdce už opravdu nedovolilo.
Příběh syna moravského emigranta Josefa Lapčíka a jeho ženy Františky, za svobodna Kašíkové, jenž vyrostl v odstrčené československé komunitě v Yonkers, během dalších dekád zapadl pod jinými historkami a životopisy. Lapchickova stopa v historii basketbalu však zůstala, hned osm jeho svěřenců z Knicks se uchytilo jako trenéři v NBA či v NCAA.