K tomu ještě Houška cepuje malé Válečníky a na 25. srpna chystá velkou rozlučku se svou velkou kariérou.
„Musím přiznat, že jsem si pobrečel, nebudu dělat tvrďáka. Nejvíc asi druhý den, kdy se zveřejnilo, že končím. Když jsem se vzbudil, tak jsem měl na telefonu asi 50 zpráv. Ale ne ve smyslu, že je škoda, že končím. Všichni mi gratulovali k úspěšné kariéře, že to bylo super, co všechno jsem udělal pro Děčín,“ blaží Houšku, vůdce Válečníků v historicky nejúspěšnější éře klubu. Armex dotáhl třikrát v řadě do finále NBL.
Dojalo vás, když lidé ocenili vaši povedenou kariéru?
Určitě. Uvědomil jsem si, že byla fakt dobrá. A ještě ještě jedna věc mě dojala.
Povídejte.
Řekl jsem, že se po kariéře podívám na své zranění hlavy (Houška v roce 2012 po střetu s pardubickým Muirheadem upadl na palubovku a bojoval o život). Seděl jsem s kamarády na jedné pláži a říkám jim, hele, dneska se na to s vámi podívám. Mrknul jsem se fotky a dál jsem nedošel. Začal jsem bulet znovu a na video jsem se už nepodíval. Odložil jsem to znovu na neurčito. Už raději nebudu říkat na kdy.
Jaký je váš život po basketbalové kariéře?
Není úplně nový, u basketu jsem zůstal. Stal jsem se asistentem u áčka, trénuju mládež, z palubovky jsem se přesunul do prvního patra do kanceláří. Vlastně je to pořád stejné, jen jsem přestal běhat po palubovkách. A rozdávám ještě trošku víc pokynů a příkazů, než jsem byl zvyklý jako kapitán. Možná mám ještě méně času. Jdu do haly ráno, pomáhám i s marketingem, plánuju svoji rozlučku, je toho až dost.
Ukončit kariéru bylo jen vaše rozhodnutí?
Došli jsme k tomu s vedením klubu. Ono by to ještě šlo. Byly možnosti, jak to udělat, třeba bych měl menší minutáž. Ale říkal jsem, že asi bude lepší, když to vyřešíme takto a já zůstanu u basketu v jiné roli. S vedením jsme se na tom dohodli asi za deset minut. Potěšil mě prezident klubu pan Chrastný, který mi řekl, že měl eminentní zájem, abych v klubu zůstal. V tu chvíli pro mě bylo to rozhodování mnohem snazší. A nemůžu říct, že bych toho litoval.
Zdraví už by vás limitovalo?
Byl jsem bolavej, ale to se dá v tomto věku celkem chápat. Nejhorší byla ta odpoledne, přišel jsem domů z tréninku, kluci chtěli na zahradě blbnout a mě bolelo koleno, byl jsem víc unavenější. Chtěl jsem to dávat víc, než chtělo tělo. Teď jsem v pohodě, energie mám možná najednou až moc. Dřív jsem přemýšlel, jestli mám vyběhnout podruhé schody, teď je dávám klidně čtyřikrát.
S bývalými spoluhráči už si nezatrénujete?
Jen při nějakých doplňkových sportech, ale jinak už ne. Spíš jim už teď říkám, co mají dělat. Hlavní slovo má samozřejmě Pavel Budínský, já pomáhám, můžu třeba předvést nějaké cvičení. Vidím to i z druhé strany, takže pro kluky je možná jednodušší se mnou komunikovat a mluvit o věcech, které je trápí. Jsem prostě taková pravá ruka kouče.
Co říkáte na to, jak se proměnil děčínský kádr?
Proměnil se dost, což o to. Ale myslím, že to bude dobré. Asi to chtělo nějak okysličit. I když třeba i na můj úkor, ale tak je to prostě dané. Přijdou dva cizinci, mohli by být kvalitní a dobře zapadnout, reference o nich jdou dobré. Bude to zajímavé pro diváky, kteří byli zvyklí na český tým, bude to něco jiného. Třeba zase zpátky natáhneme lidi, kteří tuhle sezonu tak trošku stagnovali, stejně jako my. Snad se to vrátí tam, kde to bylo dva tři roky zpátky, kdy tady byla ta největší euforie. Těším se na to.
Jaké budou ambice? Znovu bojovat o medaile?
Rozhodně! Tým se možná trochu zúžil. Dřív tu bylo dvanáct hráčů, kteří byli všichni kvalitní a mohli hrát. Teď tu bude deset hráčů a dva mladí kluci, kteří mají vše před sebou a mohli by tlačit na ty zkušenější bojovností a k tomu sbírat zkušenosti. Ale ambice musí být rozhodně medailové. Říkat si v Děčíně, že budeme do pátého místa a bude to dobré, to je nesmysl. Na to tady nejsou ti správní lidé. Děčín je zvyklý být úspěšný.
Kariéru ukončil i váš kamarád a spoluhráč Luboš Stria. Možná je v tom symbolika, že skončila jedna velká a úspěšná éra Děčína a s ní i její tahouni.
Něco na tom bude. Nedávno jsme spolu seděli u ohýnku a povídali si celou noc, vzpomínali jsme na to, jak to bylo super, ten rok dva, kdy jsme to tady opravdu táhli. Jak jsme dělali po vítězných zápasech různé žertíky pro diváky, jak se tomu všichni smáli a jaká to byla euforie. Bylo to prostě nádherné. Ty stříbrné sezony byly úžasné, je na co vzpomínat. Myslím, že zrovna my dva, co letos končíme, jsme pro Děčín dokázali opravdu hodně a budu rád, když se Luboš přidá k mojí rozlučce, která se chystá na 25. srpna.
Co o ní můžete říct?
Že bude dobrá! Pozval jsem kluky z Varů, Chomutova a hlavně z Děčína, kde jsem prožil většinu kariéry. Mám potvrzeno 25 nebo 26 jmen, když nepočítám děčínské kluky, s nimiž jsme hrál minulou sezonu. Ty beru automaticky. Chci to pojmout trochu jinak. Zábavné odpoledne pro děti, rozlučkový zápas, mejdan v kempu, koncert Sabiny Křovákové. Ještě ladíme nějaké detaily, ale bude to velké.
