Basketbalové zlato i výslechy na StB. Legenda Mrázek vzpomíná

  8:59
Svým dopichem vybojoval v roce 1946 Československu dosud jediné zlato na mistrovství Evropy v Ženevě a o pět let později v Paříži ho vyhlásili nejlepším hráčem šampionátu. Skvělý basketbalista a pozdější trenér reprezentace i Zbrojovky Brno Ivo Mrázek (92) zažil ale i výslechy StB. Proč se na palubovce „nesmělo“ protestovat proti Rusům?
Skvělý basketbalista a pozdější trenér reprezentace i Zbrojovky Brno Ivo Mrázek

Skvělý basketbalista a pozdější trenér reprezentace i Zbrojovky Brno Ivo Mrázek | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Je pravda, že po druhé světové válce s sebou československý národní tým vozil prsť hlíny z pankrácké věznice?
Když jsme jeli v roce 1946 na mistrovství Evropy do Ženevy, tak trenér Hájek donesl krabičku, ve které údajně opravdu byla hlína z pankráckého popraviště. Bylo to zabalené v československé vlajce, já to jako benjamínek dostal na opatrování, a před každým zápasem jsme na to přísahali, že budeme bojovat za republiku. Pro nás to byl krásný rituál, ale dneska by člověk s takovými věcmi u reprezentantů asi neuspěl.

Na tom šampionátu jste vyhráli zlatou medaili i díky vašemu koši pár vteřin před koncem. Italy jste tím ve finále porazili 34:32…
Ano, vyhráli jsme tehdy o koš. Já jsem těsně před koncem míč pod italským košem doskočil, levačkou ho vytáhl ze skrumáže a pravou rukou to tam nějak dopíchnul.

A těmi dvěma body jste zařídil největší úspěch našeho basketbalu v historii. Mě ale na archivních fotkách z té doby zaujaly hlavně míče, s nimiž jste hráli...
To byly kožené míče se šněrováním, které se ale často páralo, takže jsme je museli zašívat. Zašívání míčů dratví (obuvnická niť spletená s konopných nebo lněných vláken, pozn. red.) a zakroucenou jehlou jsem celkem ovládal. Taky teď kvůli natáčení filmu (chystaný film Radima Špačka Zlatý podraz o poválečných příhodách basketbalové reprezentace, pozn. red.), když potřebovali sehnat původní balón, tak to prý byl největší problém. Nakonec to šili v Kyrgyzstánu nebo kde. Nějaké porovnávání tehdejšího a dnešního sportu ale vůbec nejde. Tehdy to byl úplně jiný basket s jinými pravidly. Sudí někdy pískali, i když se hráč dotknul koše. Když jste bouchnul do síťky, tak se to bralo jako technická chyba a koš neplatil. Basketbal byl tehdy bezdotyková hra, kde se stačilo dotknout lokty a už byl faul. Dneska když herní záběry v televizi zpomalí, tak je to svým způsobem faul za faulem. Ono má ale obrovský vývoj všechno a vzniká tolik nových sportů, že když přepínám televizi, tak si musím počkat, než zjistím, o jaký vlastně jde.

VIDEO: Nejdřív je vedl odbojář, pak papaláš. Hlásí se Zlatý podraz

A jaké to bylo, když jste se stali mistry Evropy?
Když jsem vyhráli, tak nás paní Olga Masaryková-Revilliodová (nejmladší dcera TGM, která se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda, pozn. red.) v Ženevě s manželem pozvali na oběd do luxusní restaurace u jezera, kde byl úžasný výhled na Alpy. S manželem byli velice příjemní, vysvětlili nám svou rodinnou historii, jak měli dva syny a oba padli za války jako letci v Anglii. Ona pak dala každému z nás hodinky. A zařídila, že po návratu do Československa nás Honza Masaryk, její bratr, přijme na ministerstvu zahraničí v Praze, ale z toho bohužel sešlo, protože jsme se zasekli v Německu.

Jak to?
Německo už bylo rozdělené, před Aší byli Američani, a tam jsme stáli čtyři nebo pět hodin, neboť každý, kdo byl v tom rychlíku, musel mít americké povolení. My ho měli, ale ve vlaku byli i Poláci a z nich ho neměl nikdo. Většinou šlo o Židy, kteří cestovali do Palestiny. Tehdy mě mrzelo, že američtí vojáci neměli zájem těm Polákům pomoci. Spíš chtěli vydělat a ta povolení jim prodávali za náramky a různé šperky.

Z filmových dokumentů vypadá trasa přes tehdejší Německo jako naprosté zbořeniště.
Když jste viděl, jak byla roztřískaná celá města jako Karlsruhe nebo Norimberk, tak to bylo strašný. Když tehdy říkali, že to znovu postaví, já tomu nevěřil. Tam stály propálený trosky a v celém městě snad nebyl jediný barák, ve kterém by se dalo bydlet. Člověk viděl jen haldy sutin a v dálce jeden komínek a z toho se kouřilo.

Je pravda, že jste si tehdy cestu na mistrovství platili ze svého?
Platili jsme si půlku. Ale všeho. Cestu i oblečení. Hráli jsme v bílých sokolských dresech. Na zápasy jsme v Ženevě chodili pěšky. Říkali jsme tomu průprava, ale bylo to z toho důvodu, že jsme neměli na dopravu elektrikou (tramvají).

Zlatý podraz: Welsch je hvězdou v italské reprezentaci a čeká ho prohra

Fotografií z toho šampionátu se bohužel moc nedochovalo…
Ono se taky tehdy moc nefotilo a fotografovat v hale bylo složité, protože nebyly blesky. Vedle fotografa proto stál pomocník, který měl takovou misku, v níž se zapaloval prášek, ono to prsklo, a v té chvíli jste musel fotit. Takže zachytit momentky při zápase bylo dost těžké. Navíc mít po válce fotoaparát nebyl luxus, ale superluxus! 

Tehdy vám bylo dvacet, byl jste benjamínek týmu. Kdy vám pak začali spoluhráči říkat „šéf“?
To bylo kvůli tomu, že jsem byl zvyklý dirigovat na hřišti a hlavně potom, když jsem dělal trenéra na Zbrojovce. A taky když jsem byl deset let kapitánem národního družstva.

Zlatý podraz

Historické drama se odehrává v letech 1938-1951, sleduje život a lásky československých basketbalistů v těžkých časech ve stínu světové války a jejích důsledků.

Film je inspirován skutečnými událostmi, jak je v knize Nebáli se své odvahy popsali Jakub Bažant a Jiří Závozda.

Režisérem je Radim Špaček, v hlavních rolích se představí Filip Březina, Zdeněk Piškula a polská herečka Patricia Volny.

Později jste nějakou dobu trénoval i v Itálii, že?
Dva roky v Padově. Přišel jsem tam k družstvu, které sestoupilo z první do druhé ligy, a dostal jsem k dispozici dvanáct hráčů, které bych ve Zbrojovce nevzal ani do béčka. Přede mnou tam byl Sláva Šípů, další rok já a Jirka Baumruk. Jenže zrovna v té době v Itálii zavedli nové pravidlo, že sedět při zápasech na lavičce s mužstvem může jen trenér, který je z Itálie nebo z Ameriky. To si prosadili italští trenéři, protože měli strach z jugoslávské konkurence. Takže když jsme hráli doma, seděl jsem za lavičkou v první řadě. Ale když jsme hráli venku, tak jsem s družstvem neměl při zápase žádný kontakt, protože jsem kolikrát musel sedět v hledišti i na opačné straně hřiště. Tak jsme vymysleli, že budu druhému trenérovi hlásit pokyny vysílačkou. Ale stávalo se, že vedle mě sedící domácí fanoušci schválně začali nahlas křičet, aby mi v té vysílačce nebylo rozumět. 

Než jste začal hrát basketbal, závodně jste plaval. A dokonce jste prý za války držel nějaký národní rekord…
Ten rekord jsme měli jenom ve štafetě na 4x100 metrů, to byl rok 1944 a já plaval za Český veslařský klub Brno. Bylo to v bazénu na Barrandově a voda tam tehdy měla jen 14 stupňů. Plavání jsem pak nechal kvůli basketu. 

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Rozhovor s Ivem Mrázkem vyšel v týdeníku TÉMA v pátek 5. října. V novém čísle, které je k dostání na stáncích od 12. října, si můžete přečíst:
- Tipy na podzimní výlety: Romantická krása Česka
A navíc:
- Miloš Forman očima syna Petra. Jaký byl v soukromí?
- Proč je u nás krevní skupina nula vzácná, a u indiánů převzácná?
- Daniel Landa: je mu padesát a vzpomíná. Na to hezké i ošklivé.

A k němu jste se dostal jak?
Náš brněnský plavecký klub pořádal každé léto plavecké kurzy v Polné. Na tehdejší dobu jsme tam byli velmi přijatelně stravováni, protože naši vedoucí objížděli už ráno okolní sedláky. Trénovali jsme na rybníku Peklo, kde bývala i plovárna. A na druhé straně bylo volejbalové a basketbalové hřiště. My tam vždy k večeru chodívali hrávat volejbal. A najednou se tam objevili z brněnské pobočky Českého basketbalového svazu. Měli tam tréninkový tábor. A jak jsem se tam na ně večer díval, tak jich najednou bylo jenom devět a jeden z nich na mě houknul: „Jsi dlouhej, tak pojď.“ A pak mě pozvali na trénink do Brna. A po něm řekli: „Přijď v sobotu do Krpole, budeme hrát.“ Tým Sokola z Králova Pole (pozdější Zbrojovka Brno, pozn. red.) byl do roku 1939 sokolský mistr, takže jsem myslel, že budu sedět někde mezi náhradníky. Jenže jich se i se mnou sešlo pouze pět, takže jsem hrál celý zápas.

Jak to napoprvé šlo?
Hlavně jsem se snažil, abych nedostal balón, poněvadž jsem nevěděl, co s ním (úsměv). Ale pro nás to tehdy byla jenom zábava. My neměli žádné výkonnostní cíle, tohle bylo za protektorátu. A sport byla jediná věc, která se mohla dělat.

Skvělý basketbalista a pozdější trenér reprezentace i Zbrojovky Brno Ivo Mrázek
Skvělý basketbalista a pozdější trenér reprezentace i Zbrojovky Brno Ivo Mrázek
Skvělý basketbalista a pozdější trenér reprezentace i Zbrojovky Brno Ivo Mrázek

Skvělý basketbalista a pozdější trenér reprezentace i Zbrojovky Brno Ivo Mrázek

Válka ale skončila a vy jste to s basketbalem dotáhnul až do reprezentace. Jenže přišla 50. léta a do sportu se začala plést politika. A komunistická policie prý tehdy brala reprezentantům pasy, aby nemohli vycestovat…
I já byl bez pasu. Zbrojovka hrála poháry a já seděl doma a ven jsem nesměl. Trvalo to dva a půl roku. První konflikt jsem měl roku 1951, začalo to vlastně na mistrovství Evropy v Paříži, kde jsme ve finále prohráli o jeden nešťastný bod s Rusy (44:45). Mohli jsme tehdy podat protest (hráč Sovětského svazu Illmar Kulam se při trestném hodu zřejmě dopustil přešlapu, pozn. red.) a všichni byli horlivě pro, včetně našeho hlavního vedoucího doktora Štefana Múčky, který byl náměstkem slovenského povereníka (ministra, pozn. red.) a to byla hodně vysoká funkce. Jenomže k nám hned přiletěl Vašek Jeřábků, který dělal šedou eminenci Státního ústavu pro výchovu a sport, a povídá: „Vy jste se snad zbláznili! Copak proti Rusům se dá podávat protest?“ A tak to padlo. A po návratu to hodili na mě, že jsem to všechno zbuntoval já.

Co to pro vás znamenalo?
Když jsme přiletěli z Paříže, hned za mnou přišli dva pánové, a že jsou od novin. A že prý pojedeme k nim do redakce. Už jak jsem k nim ale sedl do auta, poznal jsem, že jsem v háji, protože to auto mělo záclonky. Ten výslech pak trval pět a půl, možná šest hodin. Tři reflektory do obličeje a byli na mě tři. Jeden příjemnej, druhej polopříjemnej a třetí zuřivej.

Piškula se nechce basketu vzdát ani po Zlatém podrazu. Plánuje založit tým

A co je nejvíc zajímalo?
Šlo hlavně o to, že se v Paříži na recepci se motali nějací novináři. A jelikož jsem byl zvolený nejlepším hráčem mistrovství Evropy, tak přišli i za mnou. Já jim říkal, že můžu mluvit jedině německy, ale objevila se tam ženská, která řekla, že můžu klidně i česky a ona to bude překládat. Myslel jsem, že to je nějaká Češka provdaná za Francouze, ale oni mi pak při tom výslechu celý ten rozhovor přehráli. Jak tam říkám, že všichni chtěli proti Rusům podat protest a tak. Ukázalo se, že to byla redaktorka Hlasu Ameriky (zahraniční vysílání vlády USA, pozn. red.), a už jsem v tom lítal jako hadr na holi.

Se státní bezpečností jste se pak ale setkal asi víckrát, ne?
Ještě dvakrát nebo třikrát. A naposledy v roce 1961, když bylo mistrovství Evropy v Bělehradě. Pět dní před odjezdem mi v Praze řekli, že jsem nedostal pas, že jako trenér nejedu. Protože jsem se prý setkal s osobou z nepřátelské země… Za Rumunsko totiž kdysi hrávala ping-pong nějaká Angelica Rozeanuová, mnohonásobná mistryně světa, se kterou jsem se seznámil počátkem 50. let v Bukurešti na Akademických hrách. Mluvila třemi jazyky, tak jsme se bavili německy. Po letech jsem se s ní potkal jako s novinářkou a myslel jsem, že je pořád Rumunka, jenže ona mezitím utekla do Izraele. A tak jsem měl zase průšvih. 

Devadesát karafiátů pro jubilanta Mrázka, hvězdu basketbalových hřišť

A to si pro vás kvůli tomu znovu přijeli?
Když jsem proti tomu sebrání pasu napsal stížnost na Ústřední výbor KSČ, tak si mě pozvali zase do Prahy. Seděli tam tři estébáci a nějaký Ostravák, kterému říkali soudruhu tajemníku. Ten mi řekl, že už není námitek, abych cestoval do zahraničí. A když ti estébáci odešli, tak mi nechal nahlédnout do spisu, ve kterém na mě byla úplně nesmyslná udání, a řekl: „Někomu dost vadíte. A ten někdo nemá problém zavolat svým kamarádům na vnitro a zařídit, abyste nedostal pas.“ Ta udání jsem nepochopil, protože já nikdy proti republice nic nedělal. Pravdou bylo jen to, že jsem se venku stýkal s lidmi, kteří utekli, což bylo zakázaný.

Takže na Prahu asi nemáte ty nejlepší vzpomínky…
Je tam i pár hodných lidí, ale Pražáky rád nemám. A platí to i o basketbalovém svazu. Když vybírali basketbalisty století, tak jsem jim nestál ani za to, aby napsali, že jsem mistr Evropy a trojnásobný vicemistr Evropy, nebo že jsem byl deset let kapitánem národního družstva. Pak mi tam někdo řekl, že to prý nevěděli! O nejhezčích nohách nebo největším blbci můžete hlasovat každý týden, ale rozhodování o nejlepším hráči století je pro nás hráče jednou za život. Buď se to nemá dělat vůbec, nebo to udělat kloudně.

Na co ještě z vaší kariéry rád vzpomínáte?
Jak jsme byli s Brnem špice Evropy, pár vrcholných zápasů jsme hráli i tady na zimním stadionu, kam přišlo deset tisíc lidí. Napřed to byli ti Američani, Breakers. Pak nádhernej zápas s Realem Madrid. A vyvrcholilo to utkáním s CSKA Moskva, ke kterému došlo půl roku po srpnové invazi vojsk v roce 1968.

To musel být v té společenské atmosféře asi dost vypjatý zápas, ne?
Už týden před ním jsem každý den dostával od lidí výhružky, že s těmi Rusy vůbec hrajeme. Ale po zápase jsem zase měl stovky telefonátů, kdy mi lidi děkovali, že si mohli proti Rusům zahulákat.

A sledujete ještě dnes basketbal aspoň v televizi?
Když to jde, tak jo. A když dneska vidím ty Američany, tak musím říct, že ta hra je ohromně dělaná pro černochy. Když vidíte zápasy americké ligy NBA, tak máte na hřišti deset černochů, a když je mezi nimi bílej hráč, tak je to zázrak a většinou pivot. Nějaké kladivo, 216 centimetrů. Já jsem jednou hrál proti Janisu Kruminsovi (sovětský basketbalista lotyšského původu, přezdívaný Něžný obr; s výškou 220 cm a 141 kg byl roky nejvyšším hráčem v Evropě, pozn. red.), a když jsme ho bránili, tak jsem měl dojem, že stojím za nějakým tisíciletým dubem. Měl nohu 57, co vám mám říkat. Naštěstí namísto chození jenom šoupal nohama, ale kdyby mi na nohu šlápl, tak nevím, co by se stalo. Taky měli ještě Achtajeva (Čečenec Uvajs Meřidovič Achtajev, měřil 232-236 cm a vážil 160-200 kg, přestal hrát už ve 27 letech, v roce 1957, kvůli cukrovce, pozn. red.). Slyšel jsem, že dostal doma jednou za nějaké vítězství auto Poběda, a aby se do něj vůbec vešel, tak prý museli sedačku pro šoféra vyhodit a řídil ze zadního sedadla (smích).

Tehdy byli chlapi gentlemani, říká herec Mansfeld

Žijící basketbalovou legendu Iva Mrázka si ve filmu Zlatý podraz zahrál Jan Mansfeld

Příhody poválečné československé reprezentace v basketbale, které se točí především kolem „Mrázkova“ zlatého mistrovství Evropy v Ženevě 1946 a sporného finále proti SSSR na evropském šampionátu v Paříži 1951, líčí film Zlatý podraz, který má v kinech premiéru tento měsíc. Ivo Mrázka v něm hraje Jan Mansfeld (28) z brněnského divadla Husa na provázku...

V čem je váš filmový Ivo Mrázek jiný než ostatní hráči v reprezentačním týmu?
Měl by být jednoznačně nejvyšším hráčem z celého národního mužstva, což splňuji (Ivo Mrázek měl tehdy 189 cm, Jan Mansfeld měří 190 cm, pozn. red.). Jinak myslím, že se od spoluhráčů nijak výrazně neliší. Má v sobě národní hrdost, touhu po vítězství. Snad jen, že ve vyhrocených situacích během zápasů zachovává chladnou hlavu a snaží se vše řešit s lehkým humorem a nadsázkou, nevyhledává konflikt. Ovšem do hry dává vše, hraje od srdíčka. A náramně si také užívá pozornost děvčat. Netvrdím, že je vyloženě idolem, ale přitahuje kolem sebe spoustu slečen a nechce ani jednu odbýt a zklamat. Je to opravdu gentleman! Tehdy muži takoví byli. Nejenom chováním, ale i elegancí, kterou právě přenášeli i do basketbalu. A těší mě, že pan Ivo Mrázek je rodilý Brňák a s basketbalem začínal právě tam. Protože pro mne je tohle město taky startovacím místem, ovšem v herecké branži.

Jaké scény vás na Zlatém podrazu zatím nejvíc bavily?
Převážně jsme točili basketbalové scény a musím říci, že ty jsem si náramně užíval. Například finále s Ruskem na mistrovství Evropy v Paříži. Místy jsem tomu úplně propadnul a ocitnul se reálně v roce 1951. Myslím, že se nám podařilo na hřišti spontánně vytvořit bojovnost a rivalitu, která je typická pro zápasy našich reprezentantů s ruským týmem. Jako náctiletý jsem dělal sport aktivně, takže mám rád strhující drama finálových zápasů.

Jak jste se k postavě Ivo Mrázka dostal?
V červnu loňského roku jsem se účastnil prvního kola castingu. Nebyl jsem vybrán. Pak jsem byl pozvaný podruhé a rovnou na basketbalovou zkoušku, kde byl i režisér Radim Špaček, který mi při mém odjezdu řekl, že se těší a abych začal posilovat. To, že jsem roli dostal, mi došlo, až když mi v ten samý den volali z produkce. Bylo to docela fajn období, protože v ten samý měsíc jsem absolvoval JAMU, dostal angažmá v divadle, a ještě roli ve filmu.

Jak dlouho jste se na roli šampiona - nejlepšího hráče ME 1951 - připravoval?
Půl roku. Začínali jsme loni v červenci úvodním dvoudenním soustředěním v Nymburku a končili zimním soustředěním v Praze, kde už jsme nacvičovali konkrétní basketbalové choreografie, které se měly natáčet. Jinak jsme se pravidelně scházeli v Praze každou neděli na společném tréninku, kde jsme pilovali techniku a udržovali fyzičku. To vše pod vedením zkušených profesionálů (Jakub Bažant, Jiří a Petr Závozdovi, Jiří Šebek, Jakub Velenský). Pak mohl samozřejmě každý podle svých dispozic trénovat individuálně. Já jsem si vytvořil domácí posilovnu a chodil jsem běhat v Brně okolo Špilberku.

Co z tehdejších časů našeho basketbalu vás nejvíc zaujalo?
Tak například hned to, že jsme se na evropském šampionátu v Ženevě v roce 1946 stali z pozice outsiderů zlatými hochy. A také jak se celkově proměnil styl hraní. Dříve ti hráči více na techniku a měli úplně jiný pohyb, než teď. Byli to takoví „šlachovití sokolíci“.

Autor:

Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž

  • Nejčtenější

Anglie - Brazílie, Francie - Německo. Kde zdarma sledovat sobotní fotbalové šlágry?

22. března 2024  11:59

Víkend je ve znamení reprezentačního fotbalu a přináší řadu atraktivních zápasů. Po pátečním...

Rekordní trest pro trenéra Radu. Za rasistickou urážku dostal osm měsíců

21. března 2024  17:12,  aktualizováno  19:43

Boj druholigových fotbalistů pražské Dukly o postup mezi elitu může jejich kouč Petr Rada sledovat...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

1. Ledecká, 2. Davidová, 3. Voborníková. Kolik si na sněhu vydělaly

25. března 2024  15:51

Z českých lyžařů, snowboardistů a biatlonistů si v uplynulé sezoně nejvíce vydělala na prémiích...

Zlatá tečka za super-G. Skvělá Ledecká triumfovala ve finále Světového poháru

22. března 2024  9:50,  aktualizováno  13:05

V novém roce potvrzovala v superobřím slalomu stoupající formu. V únoru se propracovala do první...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Norsko - Česko 1:2, rozpačitý výkon, i tak výhra. Haškovu premiéru ozdobil Barák

22. března 2024  16:49,  aktualizováno  19:52

Oslo (Od našeho zpravodaje) Fotbaloví reprezentanti se při premiéře trenéra Ivana Haška v Norsku téměř celých devadesát minut...

Rada může trénovat dál. Odvolací komise projedná jeho případ za tři týdny

28. března 2024  12:54

Nebuďte překvapení, až v pátečním utkání 20. kola druhé ligy mezi Jihlavou a Duklou uvidíte na...

Bavil se jen naoko. Richarlison otevřeně o depresích: Psycholog mi zachránil život

28. března 2024  12:48

Možná si ještě vybavíte, jak na fotbalovém šampionátu v Kataru bavil sebe i fanoušky. Dařilo se mu,...

Klidně vyjdu před fanoušky. Olomoucký předseda o prodeji majetku i Gajdovi

28. března 2024

Premium Fotbalová Olomouc už sedm let hledá silného majitele. Aktuálně jsou sice rozběhnutá jednání s...

OBRAZEM: Také Češi ho už mají. Dresy pro Euro přinášejí hravost i kontroverze

28. března 2024  10:59

Už i Češi představili zbrusu nové dresy pro fotbalové Euro 2024. Jak vypadají úbory ostatních...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...