Vytáhlé holky s citem pro míč za ní jezdí z celé republiky, aby si nejen zahrály, ale také se vypovídaly. V nadcházejícím ligovém semifinále mezi Žabinami a KP TANY Brno, začínajícím už ve čtvrtek, má pětačtyřicetiletá Večeřová svých „oveček“ hned několik.
„Fandit budu všem,“ chystá se.
Basketbalová federace vám dala důvěru v pozici mentorky pivotek pro reprezentační výběry všech kategorií. Jak vám zatím projekt věnovaný čistě pivotkám funguje?
Ze začátku jsem působila jako skills kouč (individuální trenér herních dovedností), ale nyní jsem k tomu dostudovala i mentorskou stránku. Sleduji, v čem to těm holkám víc přidává, a nevidím v tom nutně dvě odlišné věci. I když jsme na hřišti, tak se můžeme bavit jako u kafe a porýpat se ve svých myšlenkách. Jsem u všech věkových kategorií a jsem tam pro „ty dlouhý“.
Jsem pro citlivější lidi, co se potřebují vypovídat a slyšet podporu. Hajzlíci potřebují tvrdé trenéry, co je budou sekýrovat.
Neběhá jich pod tuzemskými koši nyní nějak méně?
Bývala to naše devíza a jistě by stálo za to, znovuvytvořit pořádnou českou pivotmanskou školu. Naše generace byla hodně vysoká a docela jí to šlo, ne? (usmívá se) Jen se musíme snažit ty holky u basketu udržet a pomoci jim, když mají nějaký problém. A ten má každý, ať už je zdravotní, že nemá zrovna kde hrát, nebo má potíže s mentálním nastavením. Ohromně vás nakopne, když takhle vidíte nějakou holku, které vy věříte, ale někdo ji předtím odepsal. Snažím se takovým děvčatům dát další šanci, když už mají tenhle výškový potenciál.
Večeřová a BrnoIvana Večeřová si brněnské derby naposledy zahrála v dresu KP Brno, tehdejšího Valosunu, který v semifinále ročníku 2010/11 podlehl Žabinám 0:2 na zápasy. 12 sezon strávila v brněnských Žabinách. Má z nich 11 ligových titulů. 37 utkání odehrála v sezoně 2010/11 v KP Brno. Pomohla mu do ligového semifinále. |
Nacházíte je i v Brně, když ze sestavy TANY Brno trčí jen juniorka Tereza Trávníčková sbírající minuty a v Žabinách do základní rotace také tolik nenakouknou hráčky vysoké kolem 190 centimetrů?
Moje práce je zejména u těch mladších a tam vysoké hráčky určitě najdeme. Například supervysoká Terka Trávníčková, se kterou trenérka Marcela Krämer v Králově Poli skvěle pracuje. Já jsem také v šestnácti hrála Eurocup, kde to na mně v Přerově už celkem stálo. V Žabinách už si to jede Emma Čechová po svém, ale Kačka Kalná s Nelou Nétkovou jsou určitě budoucností. Má práce má směřovat k olympijským hrám 2028, takže se nyní hodně věnuji této nastupující generaci, která může reprezentační tým obohatit.
Objevujete u současných pivotek něco jiného, než jste pozorovala ve své generaci?
Je to spíš naopak, vracíme se k základům. Když mám na tréninku hodně mladé hráčky, tak mě baví jim udělat cvičení, o kterém pak třeba zjistím, že jej ještě nezvládnou. No tak se vrhneme na základ v podobě pivotování. Hodně jinak je ale to, že se chodí mnohem více do kontaktu.
 |
Z basketbalu se stal tolik kontaktní sport?
My jsme chodily do donášek do koše, moc jsme se vzájemně nedotýkaly. Dneska ale holkám musím říkat, že se mají odrážet přímo vzhůru a pracovat s nejbližším prostorem kolem sebe jako se svým válcem. Nesnažím se s nimi chodit do žádných složitostí, spíše jim postavit pořádné základy.
Vy byste se už s nimi takhle prát nechtěla?
Basket je fyzicky náročnější. Holky jsou jinde, mají o čtvrtinu víc útoků na zápas. Když jsem byla mladá, chtěla jsem hrát rychle dopředu a běhat. Teď to mám ale úplně obráceně a celé hřiště je pro mě zbytečné. Uřízla bych palubovku od trojky po trojku běhala bych maximálně těch deset metrů. Kdybych pochopila všechny věci tak, jak jsem je pobrala ve třiceti… Hromadu věcí jsem si uvědomila až v konci kariéry právě v Králově Poli, kdy jsem konečně pochopila, kdy je lepší hrát pod košem zády a kdy čelem. V Eurolize to nešlo, tam jsem hrála malého pivota neboli čtyřku, zatímco v české lize jsem proti menším soupeřkám mohla hrát v pohodě podkošovou čistou pětku.
Z multitrenérky Večeřové je patronka. A chystá setkání stříbrných |
Vaše práce má směřovat k olympijským hrám v Los Angeles. Roste českému basketbalu nová generace po výsledkově i herně slabší době?
Mládežnické reprezentace a jejich realizační týmy si daly za úkol vytvořit spíše nějakou kontinuitu, než se pořád bavit o generacích. Už za nás v roce 2010 jsme k tomu (stříbrem z mistrovství světa) přispěli. Byl to tehdy skvělý úspěch, ale po nás přišla totální díra. Nenechali jsme hrát mladé. Je škoda, že to jedeme v nárazech, že to nemá kontinuitu s tím, že zkušenější hráčky budou možná více mentorkami než těmi, co to odedřou. Byla by škoda hodit naše zkušenosti do kýblu a nepředat je dál. Mám sen vybudovat hráčskou mentorskou síť, spojovat dvojice zkušená–nadějná, aby i ty starší pochopily, že je to pro ně výhodné.
Chystáte si pozici, že budete sama jednou hlavní trenérkou?
Mě baví takhle vstupovat lidem do života, udělat v něm trošku rozruch a zase odejít. Vždycky jsem přemýšlela, od čeho jsem Večeřová. Také jsem si myslela, že od večerního jídla, ale zjistila jsem, že je to od slova čeřit. Tak to mám asi dané, že holkám trochu čeřím vodu.
Byly jsme skvělá parta! Kapitánka basketbalistek vzpomíná na stříbrný šampionát |
Neslyšíte pak ale tu kritiku, že nejste „klasická“ trenérka?
Prošla jsem si skills koučinkem, což mi dává obrovský smysl, protože já sama jsem potřebovala trenéra, který se mi ráno osobně věnoval. To mi udělalo půdu pod nohama – být na tréninku sama, soustředit se vyloženě na svoje věci. A k tomu jsem přidala mentální stránku.
V minulosti jste polemizovala, jestli jste neprováhala příležitost jít do zahraničí dříve než v devětadvaceti. Jak radíte svěřenkyním v tomto, když obecně ve sportu často zní „běžte ven, jakmile dostanete příležitost“?
Jak vidím jejich zájmy, zájmy trenérů či reprezentace, všechno se mi nějak víc skládá. Neřeknu jim, že mají jít tam, nebo tam. Mám za to, že si holky mohou vybrat tak, jak to aktuálně více cítí, protože žádný krok není špatný. Ať si vyberou podle sebe, spolu jen třídíme myšlenky. V životě má vše svůj smysl. Kdybych si neprošla i negativními zkušenostmi, asi bych mentorovat nikoho nemohla. A platí to i o mentoringu samotném, protože někdy slyším od trenérů, že můj styl povídání si, podpory a tréninků nemusí sedět všem. Jsem pro citlivější lidi, co se potřebují vypovídat a podpořit. Pro povahové čerty a divochy já nebudu vhodná. Hajzlíci potřebují tvrdé trenéry, co je budou sekýrovat.
Jste taková sportovně-filozofická péče pro vysoké?
Dalo by se to tak říct. O víkendu jsem si to sama pro sebe rozebírala, když jsem dostala kytici k narozeninám. Jak bych každou z těch pětačtyřiceti kytek mohla vzít, pojmenovat ten její rok něčím, co jej vystihuje, ať už příjemným, nebo nepříjemným, a nakonec si uvědomit, že každou tu květinu mám ráda. I když se mi děly zlé věci, třeba že jako malé mi ublížili doktoři, ale že i to jsem já. Čtu hodně o traumatech, že se člověku něco stalo, ale i trauma jej někam posunulo. Nemá cenu se za to šikanovat, byť odstranit to nejde. Není třeba se v tom pitvat. Stačí si jen všimnout, poděkovat tělu za zprávu a nechat trauma jít.
Ivana Večeřová se podepisuje malé fanynce.
Jde tohle „nepitvání“ uplatnit vždy a ve všem?
Je hrozně málo lidí, co mají ten ideální rozvoj. Emma Meessemanová z Belgie platí za jednu z nejlepších evropských hráček a celý život hraje s naslouchátky, navíc je dcerou slavné basketbalistky. Nebo česká reprezentantka Julia Reisingerová, která si také nese odkaz „dcery legendy“. Může to vypadat, že mají ideální cestu, kdybychom ale s nimi otevřeli třináctou komnatu, také bychom se dozvěděli nelehké věci.
Na tom jistě něco je, že každý zažil něco svého.
I proto jsem objevila novou odpověď na velmi častou otázku na besedách. Ptají se mě, jaký by byl můj vysněný klub, a očekávají, že řeknu Barcelonu, či Valencii. Říkávala jsem to dřív, ale teď už moje odpověď zní: tam, kde bych byla šťastná. A to jsem v Brně i české reprezentaci byla.
