„Po dvou letech v Evropě tu je určitá šance. Když to nevyjde, budu zkoušet štěstí zase za rok,“ má utříděné plány 27letý Američan.
Jeho příchod do české ligy provázela velká očekávání. Hned první zápas, doma s Opavou, byl těžkým testem. On sám prohrál nevídaný střelecký souboj se Stuchlým (34:40), který Opavě navíc infarktový mač vyhrál.
Rodák z kalifornského San Diega dlouho soutěžil o střeleckou korunu se sparťanem Milošem. Pak už zůstal v čele sám. Jako jediný nasázel přes tisíc bodů – 1216. To představuje téměř třicet procent všech bodů Nymburka. Maxima v jednom utkání dosáhl proti Kroměříži (42). S průměrem 26,4 bodu na zápas překonal svůj finský rok (25,8).
V Česku se přiblížil i k titulu nejlepšího doskakovače, ale děčínský lídr Roberts byl o malinko lepší. „Nebylo těžké být nejlepší střelec, dávat koše jsem zvyklý celý život,“ říká jakoby samozřejmě. „Na hřiště ale nechodím s tím, že musím nastřílet nejvíc bodů. Snažím se jen udělat cokoliv pro vítězství týmu: doskakovat, ubránit svého hráče, podpořit spoluhráče. Když tohle dělám, tým hraje líp.“
Z finského Tampere si zvykl, že na něm všechno stojí. Když dostal míč, málokdy ho vrátil a obránci, mnohdy i ve třech kolem něj, měli snazší úlohu. Kouč Benáček ho nedokázal ke kolektivnější a účinnější hře přesvědčit. Až v závěru sezony, už za trenéra Růžičky, jakoby se něco změnilo. Přitom podle Johnsona právě Růžička mu nikdy neříkal co a jak hrát. „Myslím, že jsem týmový hráč. Tohle je ale prostě moje hra,“ brání se. „Je ovšem pravda, že později jsem se snažil víc hledat volné kluky. Od Maurice jsem se naučil, jak řešit situace a kam poslat míč, když jsem zdvojen nebo ztrojen.“
On i Whitfield zdůrazňují, jak se spřátelili a pomáhali si v těžkých chvílích. A těch nebylo málo. Whitfield v úvodní fázi sezony přišel o otce a bratra, Johnson později o babičku. Do toho se v únoru změnil u týmu trenér. „Zvlášť ty smutné události v mojí a Mauricově rodině mě pro část sezony rozhodily. Člověk si uvědomí, že jsou důležitější věci než basket a sport,“ vrací se zpět.
V play-off se nicméně řídil svou větou: „Nejsem tu, abych vypadl v prvním kole.“ Po vyřazení Děčína a BVV Brna tak nadešlo vytoužené finále s Opavou. Jenže v něm Nymburk osudově postrádal potřebný zabijácký instinkt. Poprvé v úvodní bitvě, kdy mu nestačilo ani vedení o 27 bodů. „Tohle byl strašně důležitý zápas. Vedli jsme o tolik na jejich hřišti, ale nestačilo to. Bylo to velké, velké, velké zklamání. Soupeřům jako je Opava není možné takhle darovat zápasy. Nakonec se nám to vymstilo,“ mrzí Johnsona, který za klíčový považoval právě první a pak poslední duel série.
Univerzální hráč ovšem viděl i jiné důvody porážky. „Když se zápasy blížily ke konci, soupeři, kteří vyhráli i loni, věděli, co mají udělat pro vítězství. Každý to dělal, aniž by si třeba vystřelil na koš. Hráli týmově jako žádný jiný celek,“ chválil Opavu. Jedna část herní strategie Slezanů mu ovšem dodnes leží v žaludku. „Jejich kouč Nikolič je chytrý. Vymyslel plán s jasným cílem: vytáčet mě slovně, vrážet do mě, bouchat, cokoliv, jen aby mě maximálně psychicky rozhodili a vyhráli.“
Johnson Opavanům skutečně nebyl lhostejný. Slobodan Nikolič se po finále vyjádřil, že sudí měli na některé hráče dvojitý metr a co si ve finále mohl dovolit právě on, bylo prý zarážející. Totéž, ovšem z druhé strany, si Američan myslí také. „Fauly na mě se nepískaly, ale na jejich rozehrávače ano,“ prohlásil. „Nemusíme se mít s rozhodčími zrovna v lásce, ale i tak mohou pískat férově. Nejde posuzovat fauly u každého týmu jinak.“
Právě kvůli posuzování faulů měl prý v Čechách težší život než ve Finsku. „Tam, když byl faul, pískal se. Tady byly i takové zápasy, kdy jsem ani jednou neházel šestky, nebo jen minimálně. Když jsem se sudích ptal, řekli většinou, že buď žádné fauly nevidí, nebo je viděli, a přesto nepískali,“ vykládá hráč. „Pochopím, že to nepísknou jednou, ale když je to jeden útok za druhým, tak jsem z toho frustrovaný. Je potom těžké chodit do koše a nebát se zranění. Soupeři vidí, že se nepíská a faulují pořád. Pak musím udělat něco já, aby s tím přestali. Tohle ale není basket,“ dodává ještě. Nezapomene však zmínit, že arbitři takoví nebyli všichni.
Oba nymburští trenéři během sezony občas nadhodili, že právě neadekvátní posuzování obranné práce soupeřů Johnsona v utkáních vyvádí z koncentrace. V některých úsecích zápasů se pak ze hry jakoby ztrácel, dlouhé minuty nedal koš, nedostával se k doskoku. Stalo se i ve druhé polovině rozhodujícího sedmého finále. „Neztrácím zápal do hry, ale člověka prostě dost unaví, když do něj v útoku pořád dva až tři hráči buší a při doskoku tlačí od koše. Je to pak těžké.“
Zvlášť ve finále si ovšem nemohl dovolit potyčku a vyloučení ze zápasu. Vnitřní napětí si tak kompenzoval alespoň občasnými hrůzu nahánějícími pohledy směrem k opavské lavičce, když se mu vyvedla akce nebo těžká střela s faulem. Anebo se pouštěl do slovních přestřelek se soupeři, což ho motivuje k lepší hře.
Ač na něm ležela velká zodpovědnost, tvrdí, že tlak necítil. „Vše, o co jsem se staral, bylo vítězství. Pro to jsem se snažil vydávat maximální úsilí. Ve finále to bohužel nestačilo.“ I on musel v „sauně“ prosklené ostravské haly, kde se hrál kvůli trestu Opavy pátý a sedmý duel, snášet neuvěřitelné vedro. Atmosféru žhnoucího kotle navíc dotvářelo dva tisíce fanoušků z obou táborů. „Lidé byli hodně ponoření do zápasu. Hlavně při tom sedmém bylo cítit velké napětí, šlo o všechno, oba týmy chtěly strašně vyhrát. Byla to skvělá série,“ hodnotí.
To, že nakonec nedopadla ve prospěch Nymburka, nemrzelo Johnsona jen kvůli jemu
| Ashante Dankail Johnson |
|
Narozen: 12.5 1976 v San Diegu |
|
Výška: 203, váha: 98 |
|
Nejlepší střelec a druhý doskakovač NBL |
|
Nejlepší střelec i doskakovač finské ligy |
|
V NCAA hrál za Utah a Kansas |
|
Titul: bakalář v obou komunikace |
|
Přítelkyně: finská studentka politologie |
samému. „Chtěl jsem vyhrát i pro Maurice, který o titul přišel loni taky proti Opavě. Letos měl velkou šanci vyhrát.“ Navzdory finálovému neúspěchu ocenil, kam jeho tým během sezony vystoupal. „V první části sezony jsme hráli nevyrovnaně. Později jsme si ale uvědomili, že ta síla, která přináší úspěchy, je kolektivní hra. Zjistili jsme, jak dobří můžeme být. Budeme se chtít vrátit a tentokrát už vyhrát,“ říká Johnson, ač sám už u toho možná nebude.
Pokud by si však v Česku ještě rok přidal, nestěžoval by si. Měl se tu dobře, bydlel v klidném místě v Poděbradech. S nikým se nedostal do sporu, bavil se. Poznal po Finsku další zemi, cestoval často do Prahy, kterou si oblíbil on i jeho přítelkyně. A v malém okresním městě našel fanoušky basketbalu oddané. „Chodilo jich dost a hodně povzbuzovali. Znamenaly opravdovou podporu a my jsme hráli pro ně,“ zdůraznil Johnson.
Ač pochází ze slunné Kalifornie, nenadával ani na českou zimu. Z Finska, kde zažil daleko tužší, měl dobrou průpravu. Svou družku, studentku politologie, si našel právě při angažmá v zemi tisíce jezer. Přestože musela strávit spoustu času ve škole, do Česka za ním přijela asi patnáctkrát. A zhlédla nejeden zápas. „Její přítomnost mi pomáhala. Když tu pobývala, neprohráli jsme,“ zazubí se hráč. „Basketu rozumí, ale nemluvíme o něm nijak moc,“ dodá ještě bakalář v oboru komunikace z univerzity v Kansasu.
Kdyby Ashante Johnson tolik nenarostl, mohl dnes možná hrát NFL, tedy prestižní zámořskou ligu amerického fotbalu. Ten hrál jako školák, ještě před tím zkoušel i normální fotbal. „Jak jsem byl vysoký, kluci, když se mě při americkém fotbale snažili sejmout, mně šli po kolenách a já toho radši nechal. Asi od jedenácti jsem začal s basketem. Každý den jsem až do noci býval na hřišti a hrával proti starším klukům, kteří mě pořád poráželi,“ vypráví Johnson, který má mladšího bratra i sestru.
A přišla univerzitní léta. Nejdřív dva roky škola v Utahu, jejíž tým působí v první divizi NCAA. Johnson hrál jen ve druhém roce, kdy celek vypadl s Kentucky, tehdy vedeným dnešním lídrem Bostonu Walkerem. Johnson v průměru nastupoval na osm minut. Následovala dvě léta na University of Kansas, která patří ke špičce NCAA. Johnson tu musel v prvním roce polovinu zápasů vynechat kvůli zranění, ve zbylých hrával kolem čtyř minut. V poslední sezoně (1999/2000) už to bylo v 33 zápasech průměrně přes osm minut.
„Prosadit se tady bylo drsné. Na pět míst na hřišti je tam plno těch nejlepších kluků z celých států,“ podotýká hráč, který si v první divizi připsal celkem 175 bodů, z toho 124 v poslední sezoně. Po univerzitě prošel týmy Dodge City (USBL), francouzského Dijonu a San Diego Wild Fire (ABA), než zaznamenal svůj evropský úspěch ve Finsku. Teď ho čeká výzva z největších – zkusit se prosadit do NBA. A když to nevyjde, slíbil návrat do Nymburku.
