Nyní 29letá rozehrávačka si obě holenní kosti zlomila zkraje sezony 2021/2022, kdy působila ve slovenských Piešťanech. „Cítila jsem se skvěle, bylo mi 25, takže nejlepší léta. Říkala jsem si, jak udělám díru do světa, a pak se stalo tohle. Vrátilo mě to na zem,“ vzpomíná v rozhovoru pro Českou basketbalovou federaci.
Strůjkyně titulu USK: americká pekařka, medailistka z olympiády i trenérská ikona |
Co se vám v okamžik, kdy vás vážné zranění potkalo, honilo hlavou?
Nebudu lhát, samozřejmě jsem přemýšlela nad tím, jestli vůbec ještě někdy budu hrát basket. Jak jsem spadla, ještě jsem si říkala, že se zvednu, ale pak jsem viděla tu nohu a obličeje lidí kolem. Vůbec jsem nechápala, jak se to stalo. Necítila jsem extrémní bolest, bylo to, jako kdyby mě do holeně kopli. Říkala jsem si, že to je konec, že to nezvládnu a budu muset přemýšlet, co budu dělat po basketu.
Jak jste se zotavovala?
První měsíc jsem ležela doma v pokoji u mamky a přemítala jsem, co se mnou bude. Všichni okolo mi říkali, že se ke sportu určitě vrátím, ale v tu chvíli jsem nikomu nevěřila. Pak jsme začali rehabilitaci v Piešťanech a musím poděkovat všem, kteří se tam o mě starali. Kondičák Marek Mikletič a další mě dali do kupy ještě na konec sezony, ve které se mi to stalo, což pro mě bylo obrovské překvapení. Vrátila jsem se v únoru a bylo to neskutečné. Vyhrály jsme celou ligu a mně se v play off velmi dařilo. Byla jsem úplně nadšená.
EuroBasket 202518. - 29. června Skupiny se odehrají v Brně, Boloni, Hamburku a Pireu, kde se uskuteční i finále. Češky se ve skupině utkají s Belgií, Černou Horou a Portugalskem, vstupenky už jsou v prodeji ZDE. |
Ještě před tímto zraněním jste si přetrhala vazy v koleni. Začala jste po těchto problémech brát sport jinak?
Určitě. Po tom, co jsem odešla z Hradce do KP Brno, jsem se vykašlala na školu. Basket byl pro mě důležitější a studium mi nechybělo. Ale když jsem si v roce 2018 přetrhla křižák, vzbudilo to ve mně myšlenku, že basket není úplně všechno a že bych měla něco i vystudovat. Tak jsem se přihlásila na MUNI na obor sportovní management a v něm jsem na bakaláři pokračovala dálkově i v Piešťanech. Možná právě to druhé zranění mi umožnilo dokončit bakaláře. Asi je život prostě poskládaný tak, že něco mi to mělo dát a něco vzít.
Nakonec ve sportovní kariéře úspěšně pokračujete, s USK Praha jste oslavila euroligový titul a v červnu vás s reprezentací čeká evropský šampionát. Ale co byste dělala, kdyby vám doktor tehdy řekl: „Už vám nedoporučuju hrát na vrcholové úrovni“?
No, to je výborná otázka. Pravděpodobně bych dodělala školu, což je teda sportovní management. A marketingové věci a sociální sítě mě začaly docela bavit. Takže bych zůstala u sportu, ale z druhé strany.
K sociálním sítím máte blízko, jako ambasadorka jste spolupracovala se značkou Always. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Jelikož se jednalo o ženské intimní věci a já jsem do té doby žádné spolupráce neměla, trošku jsem se toho bála. Bavit se o těchto věcech mi nedělá problém, jsem docela otevřená, ale vystoupila jsem ze své komfortní zóny. Zpětně jsem ráda, že jsem do toho šla, otevřelo mi to jiné možnosti. Můj Instagram už nebyl jen já o moje fotky, ale trošku jsem téma zviditelnila.
Gabriela Andělová
|
Jak obecně vnímáte sílu zapojení profesionálních sportovců do takových kampaní?
Myslím, že do doby, než jsem o tom začala mluvit já a další sportovci z ostatních států, tak konkrétně tohle téma bylo tabu. Spousta lidí to vnímá tak, že by se o tom vlastně nemělo mluvit na veřejnosti. Ale já to beru jako součást každé ženy. I profesionální sportovkyně tím prochází a musí každý den chodit na trénink, hrát zápasy a má to dopady na jejich výkon. Nepovažuju se za profesionálního sportovce úplně na top úrovni, ale pokud si někdo myslí, že bych dokázala nějaká témata dostat do popředí nebo pomoci mladším hráčkám jako jejich vzor, tak tu příležitost ráda vezmu.
Váš život provází nejen zranění, ale i jiný, velmi osobní příběh. Ztráta otce, který loni náhle zemřel. Jak vás to zasáhlo?
Velmi. Byla jsem hodně smutná, že se s tím člověkem reálně nemůžete ani rozloučit, nepamatujete si, co jste si řekli naposled. Některé věci ale prostě nemůžete ovlivnit, asi se to mělo stát. Nejhorší na tom bylo, že to přišlo z ničeho nic. Pamatuju si, že jsem měla ráno trénink, po něm jsem přišla do šatny a měla milion zmeškaných hovorů od mámy, tety, všech příbuzných. Složila jsem se na chodbě. A pokaždé, když tudy teď jdu, tak si na to vzpomenu.
Basket není priorita. Chci vystudovat práva a řešit válečné zločiny, líčí Čechová |
Jste si s rodinou hodně blízcí?
Mám sestru, která je o dvacet měsíců starší, a když jsem vyrůstala, byla pro mě velký vzor. Máme k sobě blízko, podporujeme jedna druhou a tím, co se stalo minulý rok, jsme se semkly ještě víc. Zůstaly jsme samy tři holky. Musíme se o sebe postarat, a to nás dělá silnější.
Změnil se kvůli tomu váš pohled na svět?
Myslím si, že jsem od malička šla proti proudu. Moc jsem neposlouchala a byla jsem svá. Zároveň jsem flegmatik a dost se směju. Když se mi něco děje, skrývám to za svoje vtipné poznámky a dělám si z věcí srandu. A ty všechny pády mě určitě posílily v hodně směrech. Hlavně v tom, že když tě srazí něco na zem, neznamená to, že tam zůstaneš. Hodně jsem na tom všem zlém vyrostla a víc si vážím rodiny. Utvrdilo mě to v tom, jak se na svět dívat. Že vše zlé je pro něco dobré.
