Z pozice trenéra individuálních dovedností cepuje jen ty nejlepší. „Mám pod sebou řekněme VIP produkty, děti, které zajímají zahraniční skauty a agenty. To jsou ale dva kluci z ročníku, ostatní je nezajímají, protože pro ně nemají perspektivu. V tento moment mám tedy na basket jiný náhled,“ konstatuje držitel rekordu v počtu bodů v tuzemské lize. Mezi lety 1984 a 2005 jich nastřílel 11 737.
Po dvou zápasech finále vede Nymburk 2:0, Brno zatím nedostalo šanci. Dá se čekat před domácí kulisou proměna?
V neděli jdu na Brno s tím, že uvidím, jak zase dostane nakládačku. Protože Nymburk je tak 87. tým v Evropě, tým třetí kategorie, tedy kategorie výborný. A proti nim jde Brno, to je tak tisící sto padesátý tým. V týmu je sice potenciál, ale je to pro hráče spíše kontraproduktivní, protože se utužují v nedokonalostech, které mají. Nemají při tom před sebou někoho, od koho by měli co odkoukávat. Trenér v takový moment pracuje s hotovým materiálem, hráče nezlepšuje, ale má mít výsledky.
Nymburk vládl, Brno stačilo jen čtvrtinu. Favorita za druhou výhrou vedl Bohačík |
V mužích se to ale asi nenaučí. Jde o zanedbané roky výchovy budoucích hráčů v žákovských kategoriích?
Tam by měl být někdo, kdo tomu rozumí a dokáže předávat právě individuální dovednosti. Připravit budoucí hráče tak, aby se dali zapojit do systému, zvládali základy, a trenér by to měl vyžadovat. Pokud je ovšem tlak jen na výsledek, tak je jedno, jestli dribluje nalevo pravou rukou nebo jestli střílí pravačkou z levé strany. Ten hráč se ale zasekne na nějaké úrovni a výš se nikdy nedostane.
Sám jste ale zapojený v Brně do projektu Next Generation, který měl být přesně o profesionalizaci minimálně té finální fáze přechodu mezi mládežnickými kategoriemi a muži. Nedaří se to?
V Brně se něco takového začalo dělat. Byly tady typy lidí, co o tomto měli přehled, uměli určit, co definuje talent. Ale to je ještě málo. Sport je komplexnější věc a vy první, co potřebujete, je sehnat takové hráče.
Jaký je podle vás ten pravý recept na Nymburk?
Nepotřebujeme soupeře válcovat o třicet bodů, potřebujeme s nimi pokaždé konzistentně držet krok. Skutečně každý zápas. Zatím je to o tom, že se někdo na chvíli ztopoří na jeden zápas, musí se všechno sejít, a to ještě ve správný zápas. Brnu se to proti Nymburku teď může nejpravděpodobněji povést v neděli, protože v pondělí už budou v laktátu a už je nedoženou.
Bez cizinců by Češi zlenivěli a zdražili. Hrubý o kvótě v basketbalové lize![]() |
Brno nemá hráče, kteří by mohli Nymburk pravidelně porážet?
Třeba Richard Bálint, kterého tady v Brně máme, nemá konzistenci. Pět zápasů hraje výborně, hodnotíte ho devět z deseti, jenže pak přijde zápas, kdy hraje tak na dva. A to je ten problém. Když se to sejde v Brně, Viktor Půlpán dá životních patnáct bodů, dvacet přidají Američané, Bálint zastřílí, no tak jsou schopni je porazit. Ale to jsou jediné okolnosti v jeden posvátný den, který bych si v neděli přál, za kterých se to může povést. Jinak to zase bude o třicet s Nymburkem na půl plynu. Výkonnostní rozdíl je zkrátka obrovský.
Dokáže trenér Martin Vaněk takovou situaci nějak zvrátit?
Může z hráčů vysát vše, co v nich je, a když se to sejde s jeho dobrým koučinkem, s čímž on problém nemá, tak to může vyjít. Vaněk má svůj plán, chce držet konzistentní výkony, pracuje pěkně s hráči… Ale má auto bez volantu.
Jak to myslíte?
Můžete jet rychle, ale jen rovně, a když vám soupeř zahne doleva nebo doprava, tak jej nedoženete. A takhle na tom jsme. Když bude tedy Nymburk běhat jen rovně, možná jim můžeme zatopit. Jenže aby běželi jen rovně, to by na ně musel být extrémní tlak.
Co Brnu pro domácí duely přejete?
Je hrozný problém přitáhnout lidi ke sportu. Všichni jsou pohodlní, mají streamy v televizi. No za nás, když přijel Real Madrid, na Kounicově byla půlka lidí v šatech a oblecích, namalovaní. Já si říkal co blbnou, Melodka, kde bývaly plesy je vedle… Ale oni šli na basket, na událost! Společenskou akci. Snad si ji užili, když jsme tenkrát prohráli o sedm bodů. Já moc doufám, že si Brno uvědomí, že tu má finále, že přijdou aspoň tři tisícovky lidí a zaplní se i horní prstenec. To bych jim i českému basketbalu přál.
Co jde v brněnském basketbalu pochválit?
Pohled na statistiky Brna je zvláštní, ten tým není ničím výstřední. Jediné, co je snad výrazně nad plán, je přínos podkošového Američana Browna. Ten hraje play off ve výborné formě a je schopný eliminovat hráče Nymburka, alespoň z velké části. Kluci na perimetru s nimi budou fyzicky sice stíhat, problém ale bude, že nebudou s nimi stačit dávat koše. Šance si kluci vytvoří, ale tím, že nemají technické dovednosti a neumí zleva jít levou rukou a zprava pravou, tak tam budou bouchat to, co umí, hlava nehlava, a to vám obránce, pokud je na svém místě, nedovolí proměnit.
Sám jste takzvaný skills kouč, trenér dovedností. Co českým basketbalistům tak chybí?
Pochopení basketbalového světa. Sportovní byznys je zkrátka obrovská součást celého procesu. Hodně lidí si myslí, že to přece nepotřebujeme. A to je důvod, proč kromě ročníku 1990/91 – Satoranský, Veselý a můj syn David – a Víta Krejčího není nikdo dlouhodobě venku. Natož aby tam byl nějaký trenér. Tato země je basketbalový Afghánistán. Nikdo sem z venku nepřijde, nehledají se tu talenty a ani nejsou potřeba, protože by tu neměly ani to zázemí. A to je obrovský problém.
Co je třeba pochopit?
Musíte si umět sehnat talenty. Když byl v Brně od roku 2020 Luboš Bartoň, tak on spolupracuje s jednou agenturou. Ta sežene všechny české hráče po Evropě, kteří nehrají, a řekne: Dáme je k vám do programu, jste náš garant, vaše jméno nám zaručuje jeho kvalitu a všechny, co zvládneme, vrátíme do Evropy, ostatní u vás budou rok či dva. Podepíšete s nimi smlouvy, objeví se hráči, které zde můžete trénovat, a vypadá to hezky. Luboš Bartoň zmizí za kariérou dál, dva roky uplynou, kluci se rozprchnou a najednou tu zase nic moc není.
Čas od času se tu ale objeví nějaké prospekty...
Říkat tady, že někdo má na NBA… Možná by měl, ale kdyby znali, jak se obchoduje v NBA, tak by věděli, že tam se obchoduje přes agentury. A ty jsou v různých kategoriích. Představte si šuplíčky, v těch jsou hráči podle kvality. Přijdete, položíte peníze na stůl a agentura podle sumy otevře adekvátní šuplík a vytáhne vám z něj hráče. NBA a Euroligu dělají agentury kategorie A, Eurocup a Itálii, Španělsko, německé velkokluby, tak ty dělají agentury kategorie B, ty céčkové dělají Champions League a velké ligy jako Německo, Dánsko, Finsko, Polsko. No a u nás si někteří majitelé stěžují, že jim nějaká agentura nechce dát hráče, když by se dali zařadit tak na E, což je opravdu ten Afghánistán nebo Bělorusko.
Jak se ale dostat do té elitní společnosti?
Abyste hráče mohli dostat výše, tak musí mít ty dovednosti, ale také musíte znát lidi z těch agentur, zaplatit jim cestu, aby se na něj přijeli podívat, zorganizovat třeba kemp, na kterém jej budou sledovat, a agentura až tehdy řekne, že vám toho jednoho tedy zkusí. Když se osvědčí, tak se za rok ozvou z té céčkové agentury, že se kluk chytil, že se jim ho povedlo dostat za levné peníze do kategorie B, což je stále úspěch, a že by si vzali od vás třeba dva. A začínáte se dostávat do obchodu. Když to ale nedokážete, tak jste zkrátka Ázerbájdžán. Z té čtvrté garnitury se zkrátka nedostanete.
Daří se to alespoň vám bourat?
Já spolupracuji s agenturami kategorie B. Snažím se dodávat hráče do kategorií B a C. Teď jsem dodával agentuře šestnáctiletého kluka, dostal pětiletý kontrakt, mám ale v záloze další dva, od 14 let 208 centimetrů, citliví habáni. Ještě nejsou vyzrálí, ale ti půjdou skvěle, mají to rozjeto na Euroligu, možná na draft NBA. Ale ty si dělám sám, jsou schovaní v klubech a nevytahuji je. Jsem pozvaný do Sarajeva na největší evropský kemp talentů, mám snad tedy svůj kredit.
I tam asi bude brutální konkurence. Čím mohou vaši hráči prorazit? zaujmout?
Konkurence je obrovská a rozhoduje reputace, prestiž. Pak si říkáte, ale vždyť tamten Srb je mnohem horší, než ti moji kluci. Jenže Srbův agent dodal už osm hráčů do elitních soutěží a tak si prostě vezme i toho devátého, byť je horší a zřejmě odpadne. Agentura totiž ví, že od tohoto trenéra příští rok může být zase ten devátý úspěšný. Když tuhle strukturu ale nemáte vybudovanou, nikdo se s vámi bavit nebude.
A budou se bavit o těch nastupujících z Brna, třeba o těch vašich dvou nejmenovaných?
Miluji slávu Brna, fandím a podporuji, ale basketbalově trpím. Já bych totiž byl rád, aby kluci z Brna měli šanci, ale oni ji často nemají. Vezměme si Richarda Bálinta. Naše agentura jej dostala do druhé španělské ligy, ale brzy přišla informace, že si jej zas máme vzít, že je pro ně nevyužitelný, protože nemá stabilní výkonnost. Dokáže vyletět, ale i propadnout a to jim zahrají starší dorostenci, ne posila za tisíce.
Zase narážíme na nepříliš pevné sebevědomí, trochu typické pro českou náturu?
Jsou tu kluci, co když za nimi přijdete a řeknete jim, aby šli do posilovny, že jsou hubení, že potřebujete, aby se začali adekvátně stravovat, tak vám řeknou, že dostali 80 tisíc korun, že jsou profíci, a tak ví vše… No to měli můj syn nebo Honza Veselý v patnácti letech. Oni mají stabilní výkonnost. Tenhle kluk za osmdesát tisíc měsíčně ne, a tak všude v Evropě raději sáhnou po Američanovi. Je jich tam na přebírání vidlemi a za třetinové peníze.
Zpátky ale k sérii s Nymburkem. Nebudete jako bývalý hráč i tohoto klubu maličko rozpolcený?
Já tam přišel zachraňovat sezonu, pak jsme byli v tehdy historickém úspěchu pro Nymburk bronzoví a pak už mi bylo 38 a já musel odejít. Odešel jsem před sezonou, kdy se nastartovala ta dynastie, když přišel první titul.
Už tehdy bylo cítit, že to vezme takové obrátky?
Když jsem přišel, tak jsme řešili, že tým potřebuje sportovního ředitele, strukturu, finanční prostředky. Vše řešil František Jansta, bratr Miroslava Jansty, bývalého předsedy ČBF. Když se do toho pak ale pustil s nemocným bráchou i Mirek, tak z toho udělal klub neomezených možností. Sehnal partnery, přivedl nejlepší hráče. Uměl zkrátka velké věci. Pro mě už to ale nebylo. Profesionální tréninková zátěž už mě bolela.
Když půjdeme ještě kousek zpět vaší kariérou. Jak by podle vás virtuálně dopadla vaše generace proti současným borcům?
Ať zním klidně nostalgicky, ale dnešní kluci ze základu by se nevlezli na lavičku. Ti, co dnes hrají ligu by nehráli ani za B tým. Byli jsme vyčůranější, technicky na lepší úrovni, jen jsme tedy neměli takové svaly a kondici. Herně bychom dnešní kluky namazali na chleba.
Dá se to ale podpořit fakticky?
Srovnáním. Není to jako fotbal, kde by dnešní fotbalisté zničili Pelého, díky technické vyspělosti i třeba vývoji materiálů. Ale v basketbalu to tak úplně není, a tak si pomáhám zájmem zvenčí, to je měřítko. Za nás se kluci prosazovali, dnešní bohužel ne. A to se okecat nedá. To je realita. Doba určovala výkonnost, dnes ji určuje také a my v cizině nejsme.






















