Atény, Peking ani Londýn českým basketbalistkám medaili nepřinesly, vždy ztroskotaly na čtvrtfinálové překážce. Nejblíže medaili byla Vítečková a spol. před čtyřmi lety v Londýně. Tehdy stačilo dotáhnout skvěle rozehrané čtvrtfinále s Francouzkami... Ale obraťme list.
Čtyři roky poté si Eva Vítečková zvyká i na příjmení Hlaváčková a naplno si užívá mateřské povinnosti. Loni na jaře ukončila kariéru, vdala se a největším vítězstvím je pro ni jedenáctiměsíční Anička. „Basketbal mi zatím vůbec nechybí, ruce mě rozhodně nesvrbí,“ říká rodačka ze Žďáru nad Sázavou.
Co se vám nejdřív vybaví při vzpomínce na olympijské hry?
Určitě olympijská vesnice, takovou atmosféru člověk nikde jinde nezažije. Potká nejlepší světové sportovce, tedy až na americké basketbalisty. To se musí zažít. Pocitově se mi hodně líbilo zahájení olympiády v Pekingu, na dalších olympiádách už jsme se ho neúčastnily. Vybavuji si ten úžasný pocit, když jsme vstoupily na stadion, měla jsem slzy v očích a husí kůži. To se mi vybavuje jako první.
S Londýnem zase mají mnozí spojeny extravagantní modré holínky, které čeští olympionici nafasovali jako součást kolekce. Po hrách jste říkala, že je věnujete mámě na zahrádku. Jak to dopadlo?
Občas si je prý vzala na cestu do práce, když pršelo. Používá je, ale radši nebudu komentovat na co. (směje se) To se nedá napsat.
Váš kariérní profil je jedna velká přehlídka úspěchů. Chybí snad jen „placka“ z olympiády, nejblíž jste k ní měla v Londýně. Pořád vám hlodá v hlavě porážka ve čtvrtfinále s Francouzkami, nad kterými jste výrazně vedly, ale vítězství vám nakonec v závěru uteklo?
Ne že bych na to myslela každý den, ale když teď koukám na olympiádu, tak určitě ano. Byly jsme strašně blízko... Ale nedá se nic dělat, třeba budeme o to zdravější a šťastnější. (směje se) Francouzka Dumercová, která nás tehdy neskutečným výkonem porazila, si tentokrát těsně před zahájením her na tréninku přervala vazy v kotníku a do turnaje ani nenastoupila. Nikomu nic zlého nepřeji, ale posteskla jsem si, že se jí to mohlo stát místo Ria v Londýně... Ale když kariéru hodnotím s odstupem, přijde mi neskutečné, že jsme se na hry probojovaly třikrát po sobě. Sleduji teď holky, proti kterým jsem hrávala, ony zase tehdy možná sledovaly nás.
České basketbalistky ovšem po dlouhé době na největší světové akci chybí. Je to podle vás generační obměnou?
Ano. Generace se měnila u Španělek, propadly se Rusky, je to vývoj. Jednou máte skvělý tým, pak musí dozrát další.
ProfilEva Hlaváčková Vítečková * Už v mládežnických kategoriích ve Žďáře nad Sázavou vynikala jako velký basketbalový talent, v 17 letech přestoupila do elitního týmu z brněnských Žabovřesk, vybral si ji trenér Jan Bobrovský. Pod ním se učila hře na křídle, do té doby nastupovala pod košem. * Server Fiba.com ji charakterizoval jako „skórující mašinu“, patřila mezi elitní střelkyně na klubové i reprezentační úrovni. V reprezentaci odehrála od roku 2000 celkem 100 zápasů a vstřelila 1 277 bodů. * Během angažmá v Brně vystudovala Fakultu sportovních studií Masarykovy univerzity, obor regenerace a výživa ve sportu. * Po jedenácti sezonách v Brně přestoupila do týmu největšího rivala – USK Praha. Dvakrát triumfovala v Eurolize (2006 s Brnem, 2015 s USK ve své poslední sezoně). * Ve své kariéře vyhrála MS juniorek (2001), ME (2005), nezapomenutelné bylo stříbro na MS 2010 v Česku, kde byla vybrána do nejlepší pětky turnaje. * Třikrát startovala na olympijských hrách – v Aténách 2004 skončily Češky páté, v Pekingu 2008 a Londýně 2012 sedmé. |
Věříte, že český basketbal bude zase výš?
Doufám, že zase přijde generace, která nás nahradí, ovšem holky to nebudou mít jednoduché. Ale v kadetkách jsou šikulky, jež vozí medaile. Je důležité, aby na sobě pracovaly dál, potenciál mají. A bude záležet na tom, jak budou hrát v ženské lize. Týmy toužící po úspěchu mají hodně cizinek, což je na úkor našich mladých hráček. Je potřeba, aby hodně hrály.
Zato basketbalisté byli tentokrát blízko Riu, ale v dodatečné kvalifikaci neprošli přes Srbsko.
Je škoda, že se turnaj hrál zrovna v Srbsku. Navíc třeba na Tomáši Satoranském bylo vidět, že je po sezoně unavený, ač se snažil sebevíc. Tak třeba to vyjde za čtyři roky, jsou to ještě mladí kluci.
Jaké sporty teď sledujete?
Přenosy z olympiády mám puštěné pořád. Sleduji třeba i gymnasty, obdivuji každý jejich pohyb. Navíc to komentuje Jana Komrsková, se kterou se znám. Viděla jsem i lukostřelbu, na to musí být asi klidné nátury. A v trapu jsem fandila Davidu Kosteleckému.
Vrcholem her byl pro Čechy zlatý boj judisty Lukáše Krpálka. Kromě toho, že je také z Vysočiny, jste se museli potkávat v bývalé domovské hale USK Praha na Folimance, kde judisté trénují, že?
Z toho jeho výkonu jsem měla husinu až na hlavě. Byla jsem zrovna doma ve Žďáře u rodičů, mamka u přenosu skákala a radila, co má udělat. Táta říkal, ať hodí soupeře na záda. To je tak, když laici koukají na judo. (směje se) Viděli jsme se na minulé olympiádě a opravdu se známe z Folimanky. Moc krásné bylo to gesto, když vytáhl fotografii svého zemřelého kamaráda.
Pojďme k vaší nové roli maminky. Jak si užíváte krásné období s dcerkou?
Opravdu si to užívám, nemusím nic, jen skákat kolem Aničky. Žádné tréninky. Anička je strašně hodná, někteří říkají, že ji za ten skoro rok ani neslyšeli plakat. Pohodová roztomilá holčička.
To jste jedna z těch šťastnějších matek, která nemusí několikrát za noc vstávat a tišit řvoucí dítě.
Sice v noci vstávám, ale malá si cucne a spí dál.
Předpokládám, že je hodná po mamince.
Jistě, hodná po mamince, už v bříšku byla klidná. Ale přes den už se dokáže projevit, podobou a taky trošku nervák bude po tátovi. (směje se)
V magazínu Lidových novin v tématu o matkách sportovkyních jste nedávno vzpomínala, jak vám na začátku těhotenství stoupla forma. To byla opravdu tak znát ta proměna?
Měly jsme zrovna vánoční pauzu, po svátcích jsme se sešly, to vždycky bývá vidět, že člověk není úplně v zápřahu. A mě trenérka chválila, že vypadám dobře a že dobře běhám, což už bylo v mém případě hodně divné. Hrály jsme dokonce přípravu proti dorostencům Sokola Pražského a mně padaly do koše neskutečné střely. To ještě o těhotenství nikdo nevěděl. Já jen tušila, až pak mi to doktorka potvrdila. Řekla jsem potom trenérce, že chci ještě chvíli hrát, a ona odpověděla, že musím ty hormony využít. Ale forma šla brzy dolů, asi jsem měla v hlavě, abych nedostala do břicha. Na mém postu na křídle to ještě jde, ale pod košem se hraje tvrdě. V některých situacích už jsem uhýbala. A čtvrtfinále Euroligy už jsem pak nehrála.
Přišla jste potom o domácí finálový turnaj se zlatou tečkou, během kterého vám klub nachystal rozloučení. To byly hodně emotivní chvíle.
Vím, že to tehdy hodně připravovali Míša Uhrová (bývalá spoluhráčka) s Jakubem Bažantem (televizní komentátor). To jsem si pobrečela, ale já na akce tohoto typu nejsem a nevyhledávám je.
Teď už jste rok a půl doma. Myšlenky na návrat nemáte?
Myšlenky na basket rozhodně ne. Chodívám s Markétou Bednářovou (kamarádka a dlouholetá spoluhráčka od žákovských kategorií) cvičit pilates. Říkala jsem si, že začnu něco dělat, až začnu přibírat. Jenže já mám teď asi minus pět kilo. (směje se)
To by se vám teprve běhalo!
Nedovedu si to představit. Ale říká se, že ženy s dítětem hrají líp než dřív. Možná na tom něco je, člověk po zápase nebo tréninku nepřemýšlí nad blbostmi a utíká domů za dětmi. Zajímalo by mě, jak to je. Ale musí být těžké všechno skloubit. V pětatřiceti už to asi nebudu mít zapotřebí.
Markéta Bednářová mi v rozhovoru po stříbrném mistrovství světa 2010 říkala, že si třeba ještě společně zahrajete ve žďárském dresu, až budete mít děti a budete se doma nudit. Tak se po šesti letech ptám, kdy přijde tenhle okamžik?
Myslím, že se Marky se dvěma kluky rozhodně nenudí. (směje se) Chtěla bych ještě druhé dítě, takže nedokážu říct. Stejně bych musela potrénovat, abych si na hřišti něco neudělala. Bolavé kotníky jsou to poslední. Zatím mi basket nechybí, ruce mě rozhodně nesvrbí, jak se říká. Ale musím říct, že už jsem byla střílet na koš s malými synovci, kteří začali s basketbalem ve Žďáře. Snad je to bude bavit a u sportu vydrží.
Určitě mají na zdi vylepený plakát se svojí „zlatou tetou“, takže budou mít o motivaci postaráno, ne?
To nevím. Je to o podpoře rodičů, kteří je musí vozit na tréninky. Nebydlí ve městě a kluci jsou ještě malí. Snad se nenechají odradit, když se jim nebude dařit. Říkám jim pořád, že se nesmí rozčilovat, když nedají koš, že takových situací budou spousty. Musí něco vydržet.
Z Prahy zpátky do Žďáru, kde jste vyrůstala, nebo do Brna, kde jste strávila většinu kariéry, se vracet nebudete?
Manžel Petr pochází z Hradce Králové, dlouhé roky žije v Praze a má tady firmičku. Měl by to logisticky složitější. Někteří známí odchází zpátky do Žďáru, ale já nemám v plánu se stěhovat. Na Smíchově se nám líbí a za rodinou pravidelně jezdím.
Vysoké ženy prý mívají problém najít si výškově odpovídající partnery. Tak jak jste v tomhle směru uspěla vy?
Našla jsem si stejně vysokého muže. Je pravda, že vysocí chtějí často malé holky. Jenže jak si pak my vysoké holky máme shánět partnery? Snad nebude Anička tak velká, vím, jaké jsou problémy se oblékat se 190 centimetry v běžném životě. Zatím z tabulek nevyčnívá, je sice nad průměrem, ale ne moc. Sehnat dlouhé kalhoty, úzkou košili s dlouhými rukávy? Nemožné. Boty jsem si dřív objednávala přes internet z Německa, ale v Praze se dají sehnat celkem dobře.
