„Všem jim přeju, aby hlavně vydrželi zdraví a na EuroBasketu uspěli, byť to budou mít obrovsky těžké,“ říká jeden z pomyslných kmotrů českého basketbalového obrození.
Vždyť právě mládežnickým programem USK prošla úspěšná trojice i několik dalších hráčů současného kádru reprezentace.
Co pátý postup v řadě na mistrovství Evropy prozrazuje o českém basketbalu?
Minimálně znovu ukazuje, že úspěchy jedné generace opravdu nebyly jen náhoda. Máme za sebou ucelený úsek, který začal evropským šampionátem 2013 a vyvrcholil účastí na mistrovství světa a olympiádě. Teď mají kluci před sebou finální vrchol této etapy, která má v historii českého basketbalu i mužského kolektivního sportu už nyní svoje místo.
Češi měli výhru na ruce, ale závěr s Řeky nezvládli. Přesto jsou na EuroBasketu |
Tentokrát ze čtyřčlenné skupiny postupovaly na EuroBasket hned tři týmy. Nešlo tedy pro Čechy spíše o povinnost?
Ve všech kolektivních sportech jsou šampionáty v současnosti hodně rozšířené, dříve byl skutečně úspěchem samotný postup. Nyní je to snadnější úkol a musíme si říct, že v této fázi a s touto generací se spíše jedná o základní povinnost. Za pár let pro nás bude postup mnohem složitější.
Jaký je pro vás pocit, že za začátkem i udržováním série stojí také trojice Balvín, Hruban, Satoranský, která prošla právě USK?
Na jednu stranu je to krásné, ale taky vidím, jak rychle čas letí. Samozřejmě USK prošlo těch hráčů více - také Tomáš Kyzlink, Ondra Sehnal a další. Je to pro nás motivující a vlastně i zavazující.
Máte na začátky zmiňovaných tří členů úspěšné generace speciální vzpomínky?
Pro nás je každý hráč svým způsobem originální. Všichni tři v našem mládežnickém programu zanechali velkou stopu, už trošku nostalgicky si vykládáme, jaké to bylo, když měli šestnáct, sedmnáct let. Tomáš byl na české poměry vždycky výjimečný, vymykali se i ostatní. Kluci už taky ve svém věku rádi vzpomínají na začátky, na dětství a možná i na jednu z nejtvrdších etap života, protože to u nás měli poměrně náročné. Ležela na nich zodpovědnost, směřovala k nim velká očekávání, i když zrovna nevěděli, kam to v kariéře dotáhnou.
Třeba Balvín k vám přicházel z Ústí spíše s pověstí neohrabaného habána...
Odborníci v tu dobu vůbec nevěřili, že takhle vysoký, ale motoricky nepřipravený hráč by to mohl dotáhnout někam daleko. Prvním úkolem bylo nastavit jeho mentalitu, aby byl hladový.
Petr Jachan při zápasu USK Praha na turnaji v Číně.
Zapotili jste se?
Taková je praxe u většiny hráčů, možná až na Tomáše Satoranského, který má svůj přístup snad od Pána Boha. Zároveň musím u Ondry říct, že od počátků byl vždycky k dispozici na trénincích. Přestože mohl být herně nepřipravený, šlo vidět, že ho basket baví. Neměl problémy ani s komunikací, což u vysokých hráčů nebývá zvykem. Vlastně to byl příjemný boj, protože plnil náročné požadavky.
Hrubana jste zase v osmnácti přesvědčovali, aby s basketbalem nesekl.
Vojta byl z té trojice od začátku trošku jiný tím, že neměl okamžitě nastavení na úspěch. Saty byl lídrem, Ondra měl výškové dispozice i extrovertní povahu a drzost, která u Vojty chyběla. I proto nešlo nic moc předpovídat. Jeho generace nebyla extrémně silná a on sám dlouho neprocházel reprezentačními výběry. Nepomáhal mu ani jeho hubený somatotyp, přechod z juniorů do mužů měl náročnější, navíc Tomáš s Ondrou už byli v jeho věku v zahraničí. V klubu jsme ale nikdy nepochybovali, že jeho čas přijde.
Hruban po Řecku: Za Satym nemusíme chodit, tohle se stává jednou za deset let |
Prošel tedy největší proměnou?
Ondra Balvín taky zaznamenal obrovský posun. Možná bych u Vojty řekl, že jen na první dobrou nebylo jasné, kam to může dotáhnout. Ale je pravda, že se u něj výrazně proměnila vnitřní motivace, která je u sportovců důležitá.
Teď jde asi říct, že všichni prožili slušné kariéry. Satoranský si zahrál v NBA, Balvín okusil Euroligu a Hruban se vypracoval v nymburskou stálici. Nebo jste přece jen viděl někoho dále?
Hezká otázka. Určitě nemůžu říct, že by zaostali za potenciálem. Pomohlo jim, že zůstali relativně zdraví. Byť se jim nějaké drobnější potíže nevyhnuly, nikdy je nezastavily. Tomášovo jméno budu používat ještě desítku let při rekrutování nových hráčů, už ve dvanácti měl sen, že si zahraje NBA. A vyšlo mu to jako jednomu z mála.
Naopak Balvín se za Atlantikem neuchytil.
Ondra se jako extrovert vždycky viděl hodně vysoko, což není špatně. Když začínal, patřila výška k zásadním parametrům, ale než stihl dozrát, basketbal se trochu změnil a prosadit se mezi nejlepšími už pro něj bylo těžší. Na úplný top mu atletičnost a mobilita chybí. NBA jsem mu přál, ale spíš mě mrzí, že se neudržel déle v Eurolize.
A Hruban?
Tady to vezmu oklikou. Hráčům vždycky přeju, aby šli někam do Evropy. Jistě, Nymburk je na české poměry nadstandardní klub, ale pořád je v uvozovkách jen český. Jsem přesvědčený, že boj o pozici v zahraničí bývá o něčem jiném. Vojta sice na sklonku kariéry vyrazil ven, je ovšem škoda, že to nezkusil dříve. Musím ale říct, že je to spojené s jeho povahou, není tak drzý a ostrý. Na druhou stranu tam nemusel uspět a mezitím si tady zajistil dlouhodobou kariéru v Nymburce.
Všichni pro český basketbal odvedli kus práce. Můžou mu výrazně pomoci i v budoucnu?
Pro nás jsou obrovskými osobnostmi, ale záleží na nich a jejich osudech, jak to bude dál. Vždycky pomůže, když takoví lidé zůstanou sportu blízko. Myslím si, že Tomáš bude hodně tíhnout ke Španělsku. U Ondry si vůbec netipnu, kde skončí.
Satoranský o divných pocitech po postupu: Naštěstí nedopadly špatně dvě koncovky |
Mohli by směřovat třeba k trenérské profesi?
Nevidím je v této pozici, která může být hodně specifická. Vlastně nevím, jestli bych jim to přál. (úsměv) Můžou se ale dostat do podobné, intenzivní manažerské role, kterou má teď Jirka Welsch. Ale ještě jsem si ani netroufl se s nimi na toto téma bavit. Je na to brzy.
Ale na otázku, co bude s reprezentací po nich, je asi správná doba, viďte?
Tohle je hodně citlivé téma, jako realista nebudu nic populisticky prodávat. Musíme si uvědomit, že se teď sešlo několik unikátních osobností. Například Saty není jen skvělým basketbalistou, ale také člověkem, který stmeluje hráče a vlastně celý český basketbal. Starší generaci doplnila kvalitní mladá, v tom jsme měli velké štěstí. Ačkoliv bych si přál, aby tato úspěšná etapa pokračovala, jsem opatrný.
Proč?
Světový basketbal se vyvíjí dynamický směrem, zvyšuje se konkurence, velkým tématem se stává i naturalizace hráčů. Takže bude záležet, kdo v Evropě sežene lepší cizince, my navíc budeme muset nahrazovat pomalu končící opory.
Čeští basketbalisté naslouchají hymně.
Půjde to?
Osobností, které jsou ochotné se obětovat, tolik není. Podívejte se na Tomáše, který v průběhu náročné sezony přijede, aby týmu pomohl. Není to standardní. Navíc odchody kluků do zahraničí v současnosti nenavazují na úspěchy z minulosti, které slavili třeba Luboš Bartoň, Saty nebo Ondra Balvín. A Vít Krejčí je od reprezentace po většinu roku hodně vzdálený.
Nějaké nástupce přece jen vidíte?
Se Satym jsem neustále v kontaktu, on se mě neptá tolik na basket, ale především na lidský potenciál – jestli nám neroste někdo nadšený. Nová generace je ale jiná, musíme si to přiznat. Neříkám, že výjimky nejsou, ale hledání je složitější. Na NBA mohl pomýšlet třeba Kristián Kocáb, jenže toho zastavily srdeční potíže. Ale nechci být skeptický, cítím, že podobné překážky musejí překonávat i jinde ve světě.
Musíte tedy s mladými hráči pracovat jinak?
Jednoznačně. Když se zeptáte kluků, všichni říkají, že ustupujeme, že já měknu a že za jejich začátků byly nároky větší. Možná je to mým věkem... (úsměv) Ale spíše je to dané dobou: fenoménem rodičů a nerespektováním autorit.
