Obrovitý muž s vousatou tváří se bušil do hrudi – a sportovní Francii v tu chvíli přestalo tlouct srdce. Na tribunách jindy fotbalové arény Stade Pierre Mauroy bylo 26 922 diváků, nový rekord evropského šampionátu. A možná se současně zrodil také rekord ve zděšení fanoušků.
Pau Gasol právě těsně před koncem prodloužení zasmečoval do koše a připsal si – to se podržte – svůj 40. bod v utkání! O chvíli později jej zasypali snad všichni španělští spoluhráči, zatímco basketbalisté Francie propadli depresi.
Hostitelská země právě prohrála semifinále. Zlatý sen skončil. A zničil ho muž, o němž deník L’Equipe napsal: „Byla to noční můra. Gasol nás popravil.“
Že je Pau Gasol jedním z nejlepších basketbalistů Evropy, to není nijak kurážné tvrzení, roky řádí v NBA, dvakrát v ní triumfoval se slovutnými Los Angeles Lakers. „Vyhrát NBA je něco výjimečného a neuvěřitelné těžkého. Ačkoli se těžko srovnává celoroční liga s mistrovstvím Evropy, teď platí stejná slova,“ říkal Gasol.
Semifinále na fotbalovém stadionu bylo strhující. Francie těsně před koncem prohrávala o tři body, ale Batum trefil ohromně těžkou trojku; téměř třicet tisíc lidí vytvořilo takovou vlnu nadšení, že málem poskočila zatahovací střecha arény. V prodloužení každý stál, mával vlajkami, drtil palce pro štěstí.
Španělští basketbalisté slaví postup do finále mistrovství Evropy a děkují za něj Gasolovi.
Pak šel Tony Parker, miláček nad miláčky, házet šestky. „Tonyyy!“ bouřil dav – a vzápětí vydal zlomený vzdech, neboť Parker minul. Batum nedal dokonce tři trestné hody po sobě, tenhle večer měl jiného hrdinu. Už v základní hrací době Gasol sesbíral 32 bodů.
A v nastavení to zakulatil na skvostnou čtyřicítku. „Měl jsem speciální motivaci za to, že nás Francie loni porazila na mistrovství světa,“ líčil v obklopení mikrofonů.
Kdo viděl, nezapomene. Dát v basketbale 40 bodů je speciální kousek sám o sobě. Natož v evropských poměrech, natož v semifinále velkého turnaje, natož proti domácímu mužstvu. Vždyť rodák z Barcelony nasázel přesně polovinu všech španělských košů!
Jistě, nebyl na to sám. „Sergio Llull naháněl Tonyho Parkera, jako by mu dlužil peníze,“ zmínil třeba web šampionátu dřinu dalšího ze Španělů na francouzské hvězdě. Ale Gasol čněl jako maják.
Deník Marca neváhal a postavil jej vedle legend Rafaela Nadala a Miguela Induraina – basketbalovou ránu Francii na jejím území srovnal s tenisovými triumfy na Roland Garros a cyklistickou nadvládou na Tour de France – a nazval Gasola démonem. Jiné listy napříč Evropou přidaly následující: monstrózní, monumentální, nezastavitelný. Nadlidská party, legenda Pau.
Jen soupeř soptil, nesmířen s koncem své zlaté vize. „Rozhodčí nám nedovolili jej bránit. FIBA s tímhle musí něco udělat,“ říkal kouč Vincent Collet a Rudy Gobert dodal: „Je to těžké, když se vás on může dotknout, ale vy jeho ne.“
Gasolova reakce? „Respektuji názor každého, ale k těmto věcem se nikdy nevyjadřuji a neudělám to ani teď,“ uvedl.
Co by jej mrzely takové narážky, když právě stál, a to nejen kvůli svým 213 centimetrům, na samém vrcholu basketbalové Evropy.
