„Od září chci nastoupit na kombinované magisterské studium do Olomouce. V Brně mi škola nedokázala takto vyjít vstříc, ale uvidíme, jak to půjde, s Euroligou je to dost specifické,“ zamýšlí se Hamzová, opora brněnských Žabin, v rozhovoru pro Českou basketbalovou federaci.
Emma Čechová říkala, že jste v Brně její studijní parťačka. Co všechno pro vás obnáší kombinace basketbalové kariéry a vysokoškolského vzdělávání?
Že vlastně nemám žádný volný čas, všechen mi zhltne škola. I když jsem si našla učitele, které jsem měla ráda, obecně se škola nedokázala moc postavit k tomu, že jsem reprezentantka a hraji nejvyšší evropskou ligu. Vůbec mi nedokázala vyjít vstříc. Emma chodí na stejnou univerzitu, ale jinou fakultu, vlastně do školy nemusí moc fyzicky chodit. Já na svém oboru musím absolvovat praktika, ale pořád se to podle mě dá lépe komunikovat.
Basket není priorita. Chci vystudovat práva a řešit válečné zločiny, líčí Čechová |
Rozumím.
Není to tak, že pokud jste sportovec, tak na školu kašlete. Ba naopak se sportovci fakt snaží, protože nemají jinou možnost. Na jednu stranu jsem perfekcionistka, takže si za to můžu i sama, ale stejně ty práce a protokoly za mě nikdo jiný neudělá.
Přesto platí dál, že se chcete po kariéře stát učitelkou?
Mám nastavené, že chci dostudovat, ale tolikrát jsem to odnesla různými nemocemi, že to nechci tahat na sílu. Když by to nešlo, dodělám si školu, jak budu mít třeba děti.
Teď u vás hraje prim basketbal. Tušila jste od dětství, že to tak bude?
V patnácti vám nikdo neřekne, že budete profesionální basketbalistkou. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu pravděpodobně nejlepší ze svého ročníku, všichni by si ťukali na čelo. Na první mistrovství Evropy jsem jela jako desátá hráčka, je to postupný vývoj. A v tom je podle mě důležité, že vás rodiče do ničeho netlačí. Ale v momentě, kdy podepíšete profesionální smlouvu, není jiná možnost než tomu obětovat vše.
Jak vypadaly vaše sportovní začátky? Se sestrou Marií i bratry Jiřím a Josefem jste jezdili například s mamkou Romanou na basketbalové kempy do Mikulova.
Všichni jsme začínali nějakýma míčovkama, co vedla mamka v Křenovicích, kde jsme bydleli. Dalo nám to všeobecný pohybový základ a nebylo by to tak, že by nás naši nutili dělat jeden sport. Vlastně nebylo potřeba nikam ani dojíždět, ve vesnici se hrál i florbal, volejbal, fotbal. Vyzkoušeli jsem si všechno, což je podle mě u dětí nejdůležitější – mít pohybový základ a nezaměřovat se na jeden sport. Často jsme s kamarády lítali po venku, jezdili na kolech, ale basket u mě byl asi vždycky na prvním místě.
EuroBasket 202518. až 29. června Skupiny se odehrají v Brně, Boloni, Hamburku a Pireu, kde se uskuteční i finále. Češky se ve skupině utkají s Belgií, Černou Horou a Portugalskem, vstupenky už jsou v prodeji ZDE. |
Čím to, že vy a Marie jste pokračovaly v basketbalové kariéře, ale Jiří je profesionálním fotbalistou?
Asi se ta láska k basketu dědí. Jura měl ale upřímně vždycky rád fotbal, takže to nějak tak přirozeně vyplynulo. Jako jediný z nás neměl zájmy jinde, vždycky byl zaměřený na něj. Navíc Jura je malý, z nás nejmenší.
Vaše rodina je historicky spojená se Žabinami. Mamka v nich odehrála několik sezon, táta je zakládal. Jaké s ním bylo loni slavit postup do Euroligy?
Já jsem hlavně ráda, že v těch chvílích to mohl oslavit s týmem, protože určitou dobu byl v ústraní, ale na druhou stranu pro Žabiny dělal nějakou práci a zasloužil si slavit s námi. Je nesmysl, aby se skrýval, když všichni ví, že tady byl. Jsem ráda, že se tomu trochu otevřel a rád s námi sdílí ty dobré i špatné pocity.
Manažer Jiří Hamza slaví postup basketbalistek brněnských Žabin do Euroligy. (25. září 2024)
Užila jste si i první sezonu po boku sestry Marie v týmu?
Se ségrou to na jednu stranu pro mě bylo těžké. Basket byl něco mého, kde jsem byla sama za sebe a nebyla jsem vázaná na nikoho z rodiny. Pro Máju to bylo těžké zase v tom, že se mi chtěla vyrovnat. A ono to ale nejde tak rychle, takže jsme se prvních pár trénincích trošku víc domlátily. Mája je tvrdá a na mě byla ještě tvrdší. (smích)
Od basketu si neodpočinete. Váš přítel Jakub Jokl hrál na univerzitě v Americe, pak v NBL a teď v Rakousku. Vnímáte to jako výhodu?
Paradoxně se doma o basketu skoro nebavíme. Ale výhoda to určitě je. Spousta lidí z nesportovního prostředí by nemusela chápat, že přes týden máte jeden nebo dva tréninky denně, když oni chodí do práce. To, že se doma skoro nevidíme, je druhá věc.
Jak vypadají vaše společné volné chvilky?
Přes sezonu toho společně moc nestíháme, ale v létě chodíme na túry a snažíme si ten čas vynahradit. Obecně nerada trávím čas ve městě, nenaplňuje mě to. Tím, že studuji biologii a zeměpis, pro mě příroda dostala jiný rozměr. Hodně ve volné dny jezdíme k mým nebo jeho rodičům mimo město, chodíme do sauny. Ráda také trávím čas s lidmi mimo sport, pro které jsem „jenom Eliška“ a ne „basketbalistka“.
Pročpak?
Ne, že bych se musela přetvařovat, jen jsem pro ně normální člověk s normálními problémy. Když jsem byla například teď zraněná, všichni se mě na to směrem k EuroBasketu ptali, což bylo až nepříjemné. Když jsem mimo basket, nemám ve zvyku se o něm bavit.
Máte v přírodě nějaké oblíbené místo?
Loni jsme byli v Dolomitech, tam se mi hodně líbilo. Letos jdeme se spolužačkami z výšky přechod Tater na tři dny. To se těším, protože jsem nikde dlouho nebyla, že bych si vzala batoh na záda a tři dny šla. Tím, že studuju přírodopis, se mi hodně otevřely oči, že i v Česku je strašně moc hezkých míst, které spousta lidí neocení.
