V Brně není jenom na skok. Sama se vicemistryně světa z roku 2010 připravuje na návrat do české ligy. „S dětmi se hýbeme, něco jim ukážeme, ale jako trénink si to odškrtnout nemůžu. Musím si dávat navíc,“ líčí 32letá podkošová hráčka, která se po roční pauze vrací do KP Brno. „Utvrdila jsem se, že mi víc vyhovuje domácí prostředí.“
Možná by se chtělo dodat: a není divu. Uplynulý ročník strávila Šujanová v Adaně Aski. Tedy tureckém klubu, který se nachází jen zhruba 200 kilometrů od třaskavých syrských hranic.
Jak se loni vaše angažmá v Turecku upeklo?
Když mě před třemi lety přestalo trápit koleno, chtěla jsem si ještě zkusit angažmá v zahraničí. Ale v té době nabídka nepřišla, proto jsem hrála ve Strakonicích a Brně. A po brněnské sezoně přišel agent s konkrétní nabídkou z Adany. Zvážila jsem si pro a proti, a protože jsem byla v Maďarsku a na Slovensku, což ani nepočítám jako zahraničí, řekla jsem si, že moc podobných možností už nebude. I přesto, že v době, kdy jsem se rozhodovala, to v Turecku bylo divočejší (pokus o vojenský převrat – pozn. aut.). Kdybych to nezkusila, litovala bych.
Adana také leží poměrně nedaleko syrských hranic, neodrazovalo vás to?
Dost lidí se mému rozhodnutí divilo. Znělo to nebezpečně, ale ve městě jsem se tak necítila. Klub nebo i agent si vás nemůžou dovolit poslat někam, kde vám něco hrozí. Samozřejmě, určité věci ovlivnit nejde, což je pravda. Rozhodování kvůli tomu bylo těžké, ale nakonec jsem si nepřipadala, že bych se bála vylézt ven. Chvilku po příchodu jsem to vnímala, ale pochopila jsem, že Adana je normální velké město, kde nic nešlo pocítit.
Jaký byl život v Turecku?
V mém klubu, který měl původně hrát Eurocup, nebyl tak pestrý program. Netrénovalo se tolik, zápasy se hrály jednou týdně. A to mi chybělo. Turecko je ale určitě zajímavá země. Hrozně mi zachutnala místní kuchyně, ráda zkouším nové věci. Zároveň jsem ale vnímala to, že kdybych tam byla třeba v pětadvaceti, brala bych to jinak.
Jak to myslíte? Víc byste cestovala a objevovala?
To asi taky. Když byly dva dny volna, neměla jsem chuť cestovat a poznávat okolí. Spousta holek si ve volnu zaletěla do Istanbulu, já si všechno víc rozmýšlela i skrz to, že je člověk o něco starší a čas raději věnuje odpočinku. Souviselo to i se situací, která tam panovala. Další věcí bylo, že třeba v Brně mám nějaké zázemí, které mi už chybí daleko víc než v pětadvaceti. Ale mladším, které chtějí zkusit zahraničí nebo Turecko, bych to doporučila. Hrál se tam super basket, liga byla vyrovnaná a kvalitní. Dá se tam hodně toho naučit a i po finanční stránce to tam není špatné. Ale já už jsem spokojenější v domácím prostředí.
Reprezentační kolegyně Petra Kulichová, která také shodou okolností hrála v Adaně, několikrát líčila, jak v listopadu město zasáhl teroristický útok (dva mrtví, přes 30 raněných). Jak to ovlivnilo vás?
S Peťou jsme byly dost často v kontaktu, prožívaly jsme to spolu. V první chvíli jsme přemýšlely, jestli se z Turecka vrátíme. Sdílely jsme podobné myšlenky. Čekaly jsme, jak se to bude vyvíjet, potom se situace uklidnila a obě jsme tam sezonu dokončily. Řešilo se to i u nás na tréninku, všichni se k tomu vyjadřovali. Doporučovali nám moc nevycházet, ale člověk se na trénink stejně vydá, na zápas stejně jede. Musí se s tím v tu chvíli srovnat. Některé věci neovlivníte. Když se mě lidé ptali nebo mě odrazovali, přišlo mi, že by s takovým přístupem člověk nemohl jet už ani do Francie nebo Německa.
Zkrátka žádné turecké peklo.
Když jsem se poprvé podívala, zarazila jsem se, že město je opravdu hodně na východě u syrských hranic. Město ale bylo klidné, má milion a půl obyvatel. A vůbec jsem nevnímala, že se kousek od nás dělo něco, o čem denně čteme v novinách nebo co vidíme ve zprávách.
Žila jste poměrně nedaleko Gaziantepu, kde počátkem roku spáchal sebevraždu fotbalista František Rajtoral. Zabývala se tím turecká média?
Upřímně nevím. Vybavuju si to, ale veškeré informace jsem měla z české strany. Z tureckého pohledu to neumím zhodnotit.
Jednou z příčin tragédie měla být samota. Jak jste ji snášela vy?
Záleží na povaze. Někdo je méně společenský, postačí mu být chvíli s týmem a potom si vystačí sám. Potom jsou hodně společenští lidé, kteří se potřebují scházet i mimo šatnu a hřiště a přátele si vždycky najdou. Samozřejmě nevím, jaké věci byly v pozadí nebo proč se to stalo. Kdo ale dělá sport na téhle úrovni, musí počítat s tím, že určitý čas v zahraničí tráví osaměle. Za mnou se byli podívat rodiče i sestra. Taky bylo super, že dvakrát v sezoně jsem se díky reprezentační pauze dostala domů. A když tam byla Péťa Kulichová, necítila jsem se sama.
Čili kdyby přišla další nabídka z Turecka, kývla byste?
(přemýšlí) No, upřímně asi ne. Řešila jsem to, když končila sezona, spousta lidí se ptala, rozebírala jsem to s agentem. Ptal se, jestli má shánět nějaké zahraničí, já mu odpověděla, že asi úplně ne. S basketem bych končit nechtěla, chtěla bych se mu věnovat a hrát, ale snažím se to směřovat jinam. Třeba si sehnat nějakou práci k tomu, kdyby to šlo. Nějaké trénování dětí. To v zahraničí úplně nejde.
Co čekáte od sezony v KP Brno?
Tým bude mladší. Ale v Krpoli jsem jako doma. Byl to klub, ve kterém jsem v patnácti začínala. Pomůžu s trénováním dětí. A budu se snažit pomoct k co nejlepším výsledkům. Přišel nový trenér, což je oživení. Vlastně se na to docela těším.
