“Rozhodně je to velký úspěch. Sám jsem si před turnajem myslel na čtvrtfinále. Jako základ jsem si tak vytyčil postup ze skupiny. Když jsem pak ale viděl tu možnost, že v osmifinálové skupině jdeme na Litevce, které jsme dvakrát porazili v přípravě, už to čtvrtfinále bylo i reálným cílem,“ vzpomíná trenér Petr Czudek na očekávání před a během turnaje.
Právě vydařená příprava a výhry nad basketbalově silnými jmény v očích zapálených fanoušků pasovaly české basketbalisty do role černého koně.
„Jenže na ,Evropě´ jsme najednou zjistili, že týmy, které jsme v přípravě porazili, jako byly Slovinsko, Chorvatsko nebo domácí Itálie, nebudou patřit mezi ty nejlepší,“ popisuje procitnutí kouč.
Navíc postup ze skupiny měl letos cenu zlata. Kvůli reorganizaci soutěže sestupovalo z divize A hned sedm týmů. Družstva, která postoupila do osmifinálové skupiny, už mohla záchranářské starosti pustit z hlavy. „My jsme rádi, že jsme se vyhnuli záchranné fázi, do které spadly takové velmoci jako Řecko, Chorvatsko, Rusko nebo Slovinsko a z těch silných se jako jediní nakonec zachránili Slovinci,“ oddechl si trenér.
“Už za postup ze základní skupiny jsme byli šťastní, i kvůli budoucímu týmu. Taky jsme ale nechtěli usnout na vavřínech a chtěli jít ještě dál,“ doplnil trenéra druhý nejlepší střelec českého týmu Adam Pecháček.
Ten se přitom k týmu připojil až těsně před šampionátem, protože figuruje v kádru italského vicemistra Reggio Emilia. „Každý kolektiv je specifický. Snažil jsem se přesto o co nejrychlejší začlenění a docela to vyšlo, i když občas jsem byl v útočných systémech trochu mimo. Výhodou bylo, že trenéři mi dopředu poslali videa s akcemi, abych si to nakoukal a na turnaji samotném mi dost pomáhali i kluci na hřišti,“ zvládl začlenění do šestého týmu Evropy bez větších problémů.
“Možná jsem od sebe čekal víc, a jelikož jsem v Reggiu v sezoně tolik nehrál, chtěl jsem do toho na ME dát o to víc a být tahounem. Celkově to ale nebylo zase tak hrozné, řekl bych takový lepší průměr,“ hodnotil nakonec Pecháček.
Stejně jako trenér litoval snad jen ztraceného zápasu o páté místo s Lotyšskem: „I když nám nevyšel poslední zápas s Lotyšskem, je to obrovský úspěch, už jen podle toho, co se teď o tom říká, i podle srovnání s historií. Něco podobného tu dlouho nebylo a možná ani dlouho nebude.“
Stejný pocit s podkošovým hráčem sdílí i trenér Czudek: „Poslední zápas jsme to nezvládli, protože soupeř byl velice hratelný. Lotyši s námi hráli necelý den po prodlužovaném utkání s Litvou a v první půlce tahali nohy za sebou. My to ale nevyužili a špatnou třetí čtvrtinou jim dali šanci, kterou si už nenechali vzít. Oni ale měli snad nejcharakternější tým na turnaji, protože čtyřikrát dokázali v druhé půlce otočit zápas z minus 13 až 20 bodů a nepoložili se ani s námi.“
Přitom o den dříve se Češi dokázali oklepat z direktu od Francouzů ve čtvrtfinále turnaje. Do něj šli jako třetí tým skupiny proti druhému, tedy s nadějí na postup do medailových bojů.
„Ta šance tam byla opravdu jen zdánlivá. Francie byla na o dost vyšší úrovni - basketbalově, mentalitou i zkušenostmi. My bychom nad ní možná i mohli vyhrát, ale hrát spolu více zápasů, mockrát bychom neuspěli. Aspoň ale víme, co ještě můžeme zlepšovat,“ přiznal Pecháček.
Trenérskému týmu se podařilo vypořádat se se všemi nástrahami. Například v tropických vedrech a při deseti zápasech ve 13 dnech točili na palubovce v podstatě tři pivoty. „Rotovali jsme sice pod košem i křídlo Svobodu, když jsme potřebovali zrychlit a zmenšit sestavu, ale odtáhli to hlavně Peterka, Pecháček a Škranc,“ vážil si trenér práce odvedené pod košem.
Čeští mládežničtí reprezentanti na ME do 20 let v Itálii
Přitom Škranc či Svoboda patřili mezi hráče ročníku narození 1996, kteří na svůj vrchol v mládežnických kategoriích teprve čekají. Do sestavy se z o rok mladších hráčů prosadili ještě Rostislav Dragoun, Viktor Půlpán či Filip Kroutil.
Tým svému úspěchu vděčí nejen léty prověřené sehranosti, kdy osa týmu spolu absolvoval dvě mistrovství světa a získala stříbro na ME do 16 let v roce 2011, ale také pohodě, která uvnitř družstva zavládla.
„Nebyla to ale ta knedlíková pohoda. Kluci šli hlavně za tím, že chtějí udělat úspěch. Třeba Adam Pecháček s námi nebyl ani den v přípravě a byl risk ho vzít, ale z osobních kontaktů s ním jsme cítili jeho touhu hrát za národní tým. Nakonec bylo plusem, že přišel takový borec, který nám chtěl pomoct,“ vážil si Czudek.
