Navzdory absolutní dominanci soupeře věří, že Východočešky dokážou favorita potrápit. Nicméně až sezona skončí, americká křídelnice bude opět řešit, zda se nevydat na další štaci. „Říkám si, že to tak s mým stěhováním prostě bude. Je to děsivé, protože dokud nevystoupím z letadla, nevím, do čeho jdu,“ přemítá.
Jakou motivaci má Američanka jít za basketbalem do Evropy?
Dřív jsem chtěla hrát WNBA, ale postupně mi docházelo, jak malý je to rybníček a jak složitě se do něj dostává. Pokud bych tam chtěla, musela bych se nejprve pořádně prosadit v Evropě a pak se vrátit. Nicméně dnes už po tom tak netoužím. Chci hlavně hrát, a to vám ve WNBA nikdo nezaručí. Na zahřívání lavičky jsem v pětadvaceti letech mladá.
Američanka v Trutnově● Gunnelsová hraje na pozici vyššího křídla. Měří 185 centimetrů. ● V prvním zápase play off porazil tým USK Praha trutnovskou Karu 97:50. Druhé utkání se hraje v sobotu od 18 hodin v Trutnově, třetí v úterý od 18 hodin opět v Praze. |
Kdy dozrálo rozhodnutí, že Ameriku opustíte?
Už na univerzitě jsem si evropský basketbal studovala, taky mi o něm hodně řekla naše trenérka, která vedla holky, co si Evropu už vyzkoušely. Radila mi, jak na to, a já jsem se rovnou vnitřně nastavovala na odchod. Když jsem odpromovala ze sportovní psychologie, hned jsem vyrazila za oceán.
Co vám na to řekla rodina?
S mámou jsem o tom dlouho mluvila průběžně, ale bylo pro ni o to víc k nevíře, když to pak vážně přišlo. Ale byla za mě šťastná, ostatně všichni z rodiny mě podpořili. Když se naskytne příležitost živit se basketem, je jedno kde.
Bála jste se opustit svoji komfortní zónu?
Strašně. Vždyť nikdy předtím jsem sama ani neletěla a najednou jsem měla vyrazit přes půlku světa. Nervovala jsem se, abych všechno stihla, trefila přestupy v Chicagu a Kodani. Naštěstí se mnou nakonec do Chicaga letěla spoluhráčka. Bylo to dlouhé, ale po příletu to ze mě všechno spadlo. Všichni byli milí, chápali, že jsem za mořem poprvé.
Breon Mischea Gunnelsová.
Jak jste si vůbec v Evropě našla tým?
Našel mi ho agent, ke kterému jsem se tenkrát dostala přes trenéra. Normálně se pro přestupy do Evropy jde na try out (zkouška, pozn. red.), což si člověk sám platí. Může to být dobrá investice, ale taky to nemusí vyjít. Měla jsem ho absolvovat, ale termín posunuli o měsíc. To pro mě bylo jako dar z nebes, protože jsem si mezitím našla agenta, a na testy nemusela. Oslovit agenta je totiž cílem klubů. A ten můj mi hned domluvil finský tým Forssan Alku.
Proč jste v něm strávila jen jeden rok?
Mají tam ve zvyku nechávat si cizince pouze na jednu sezonu. Taky to bylo trochu drsnější místo pro život, je tam zima, skoro pořád tma a sněžilo snad každý den. Navíc mi šlo také o kariérní posun a v Lucembursku jsem ostatně dostala i víc peněz.
Jenže po roce jste se stěhovala zase...
Ano, lucemburská soutěž se ukázala jako strašně nevyrovnaná. Top týmy byly podobně dobré jako ve Finsku, ale celky ze spodku tabulky o třídu horší. A já hrála za jeden z těch horších. V půlce roku mi ještě odešla spoluhráčka z Ameriky, už se jen prohrávalo a já jsem si přišla na všechno sama. Musela jsem tvořit hru, sbírat všechny doskoky… Takže jsem sice hrála proti dobrým soupeřkám, ale celkově to bylo unavující.
Neomylná Jonesová pomohla USK zdrtit Trutnov. Levhartice slaví v Ostravě |
V Česku jste v tomto ohledu našla lepší podmínky?
Ano, česká soutěž mi přijde hodně vyrovnaná. I týmy ze dna tabulky výrazně nezaostávají, takže jsem se zase posunula k lepšímu.
A dá se česká liga srovnat s americkou univerzitní?
Tady mám určitě větší volnost, univerzitní liga je takticky svázaná, v Česku se ale zase hraje o něco tvrději. Nevadí mi to, dokud se drží celý zápas stejný metr, nicméně to je někdy problém. Místní ligu pískají velmi mladí rozhodčí, pro univerzitní soutěž v Americe musí mít více zkušeností.
Jaké byly vaše první dojmy z Trutnova?
Nejdřív jsem viděla Prahu, říkala jsem si fajn, takhle asi Trutnov vypadat nebude. Tady jsem hned viděla, že bydlím u základní školy, takže na klidném rodinném sídlišti. Není tu moc co dělat, ale lidé jsou milí a do haly to mám hned přes ulici, což je výhoda.
Vyhovuje vám klid třicetitisícového města?
Vlastně ano, asi se sem hodím. Pocházím z Kansas City, které je trochu větší, ale o hodně lidnatější (žije v něm zhruba půl milionu obyvatel, pozn. red.). Většinou je tam rušno. Jsou tam taky širší silnice, tady jsou pořád jen dva pruhy. A s parkováním je to taky zajímavé. Tady se parkuje na divoko na ulici. U nás ani nikdo neumí podélně parkovat, protože v Americe mají všechny obchody velká parkoviště.
Češi si z Američanů často dělají stereotypně srandu, že neumí chodit pěšky…
No jasně, nezáleží kam, Američan prostě jede autem. Všude jezdí auta, ostatně na plno místech ani nejsou chodníky.
A jak se tedy v klidném Trutnově bavíte?
Většina zábavy se odehrává s týmem. Někdy naskáčeme do týmové dodávky a jedeme na výlet. Vyrazili jsme takhle na trhy do Polska, občas se podíváme také do Prahy, kde zajdeme do restaurace nebo obchoďáku. Ale hospody stačí i ty trutnovské, je jich tu dost.
Pijete pivo?
Nepiju. První pivo jsem snad měla poprvé až v Evropě. Šli jsme ale i na exkurzi do pivovaru a vidět, jak se pivo vaří a slyšet ta čísla, kolik se ho tam za týden vyrobí, to bylo zajímavé. Ale jinak mi pivo nechutná a dřív mě ani nenapadlo, že je v Evropě tak populární. V Americe řadíme pití piva spíš ke starším lidem. Dokud jste mladí, dáváte si tam spíš třeba tvrdý alkohol.
Breon Mischea Gunnelsová střílí.
Takže zůstáváte u tvrdého?
No, spíš se během sezony snažím moc nepít (smích). Taky vlastně nevím, co bych pila, když neznám místní značky. Hlavně to ale neprospívá regeneraci, člověk je pak unavený, zpomalený. Ale evidentně to v Evropě hodně lidí neřeší, v Lucembursku šli bez ohledu na výsledek všichni hned po zápase do kuchyňky na pivo.
Vnímáte nějaké další rozdíly ve zvycích obou kontinentů?
Hodně Čechů kouří cigarety, přitom v Americe to velká část lidí považuje za nechutné.
A to jste ještě nebyla třeba v Srbsku…
Vlastně tam hraje kamarádka. Prý se tam kouří i v šatně před zápasem, to je šílené. V NBA se teď řeší životospráva Luky Dončiče (slovinský basketbalista srbského původu hrající za Los Angeles Lakers, pozn. red.), ale on v takovém prostředí vyrostl, tak jak se na něj máte zlobit.
Dělá vám v Česku něco problémy?
Neměla jsem tu špatné zážitky. Je vlastně těžké mít problémy, když tady od začátku máte tým a lidi, kteří se o vás starají. Maximálně tak stesk po domově. Tento bod sezony je zvláštní, těšíte se na play off, a zároveň už vážně chcete konec a jet domů.
A co se vám tu líbí?
Dobré věci se tady dějí okolo týmu, při basketbalu. Nezačali jsme sezonu dobře, vyměnil se trenér i některé hráčky, ale nakonec si stejně prostě užívám basketbal.
Je vám někdy líto, že se pořád stěhujete?
Říkám si, že to tak prostě bude. Je to děsivé, protože dokud nevystoupím z letadla, nevím, do čeho jdu. Člověk se taky jednou opotřebuje, takže zatím těžím z mládí, ale nikdy nevím, co bude dál. Kdybych to takhle dělala deset let, projdu deset zemí, takže mě to vrací k myšlence jít do WNBA. Později toho asi využiju, abych se mohla usadit.
Takže neplánujete v Evropě žít?
Ne, vždy jsem se chtěla vrátit a po kariéře se věnovat trénování a sportovní psychologii. Tu mám vystudovanou a mezi sezonami se snažím dělat věci, které se jí týkají, abych nezakrněla. A taky dělám trenérku basketbalových dovedností a posilování. Nicméně když pozoruju kroky Trumpovy administrativy, začínám brát i ten život v Evropě do úvahy. Ze zemí, kde jsem zatím žila, by asi vedlo Lucembursko.
Setkala jste se v Evropě s rasismem?
Maximálně se zíráním, ale to nijak nehrotím, protože si uvědomuju, že někteří lidé možná viděli černocha jen v televizi. Platí to třeba u dětí, které na mě někdy koukají úplně fascinovaně. Neberu to jako nerespektování nebo rasismus, prostě to lidi jen nemusí znát. Došlo mi to už ve Finsku, Lucembursko už je víc multikulti, takže tam se nedělo ani tohle. Mám zatím štěstí, protože znám lidi, které rasismus zasáhl a třeba se kvůli němu i vrátili domů.
Plánujete tentokrát po sezoně zůstat?
Uvidíme. Asi bych tu do budoucna přivítala méně cizinek. Je nás tu sedm, do toho ještě dobré místní hráčky. A každá musí volit nějaký balanc mezi týmovou hrou a snahou o své body, protože jsme tu placené za výkony.
Dostává vás to pod tlak?
Trochu, ale taky cítím tlak na výsledky. V polovině sezony se vyměnil trenér, dvě hráčky odešly, jednu – mou spolubydlící – vyhodili. Takže to je taky o nervy a nikdo se vás neptá, jak se cítíte, musíte jet na další zápas a podat výkon. Jednou ráno prostě přišel jiný kouč a jelo se dál.
Přijdete do styku i s majitelem klubu?
Teď už moc ne, ale když jsme hned první zápas sezony prohráli se Slovankou, přišel promluvit do kabiny. I když jsem nerozuměla, co říká, byl vytočený. To utkání jsme neměli prohrát, ale je to taková daň za to, že se v Evropě s týmem sejdete v září a v říjnu už hrajete mistrák. Třeba na univerzitě jste se všemi dávno sehraní.
Začátek sezony se vám nepovedl, jak vidíte závěr?
Postoupili jsme do play off ze skupiny poražených, takže hrajeme proti favorizovanému USK. Ale myslím si, že bez šance nejsme. Zlepšili jsme se, a když v sérii soupeře prokouknete, můžete porazit kohokoliv.
