Okrajové čtvrti Sofie, více než milionové metropole, působí opravdu otřesně. I rádoby moderní budovy jsou prostě takové... nepěkné. Esteticky mizerné, nepřitažlivé.
„S klukama jsme trochu zavtipkovali, ale vlastně to asi nebylo úplně na místě, protože takové životní podmínky by nechtěl zažít nikdo z nás. Nikomu to nepřeju a doufám, že se to ani nikomu nestane,“ komentoval přesun z letiště reprezentační pivot Martin Kříž.
Nelze si nevšimnout ohromného kontrastu lemujícího zhruba padesát kilometrů dlouhou cestu do Botevgradu. Malebně zasněžené hory, pod kterými se nahodile zjevují polorozpadlé domy.
Opuštěné, chátrající, bez oken.
Až se z toho každou chvíli zamýšlím nad tím, jaké mám štěstí, že jsem se narodil o časové pásmo blíže západu. Navíc když si momentálně nemůžete být jistí, jak rychle východ přijde za vámi...
Kouč basketbalistů: Připadám si jako v roce 1939, Putin chce Sovětský svaz |
Trochu jako pěst na oko, ovšem v pozitivním slova smyslu, působí resort, ve kterém přebývají čeští basketbalisté. Na první pohled byste si jej klidně mohli splést s jakýmsi palácem. Rozlehlý areál, který navíc obklopuje udržované golfové hřiště a jezírko.
„Je ale pravda, že kolem toho jinak nic moc není,“ krčí rameny Kříž.
Martin Kříž na tréninku českých basketbalistů v Botevgradu
Zatímco hráči zůstávají v Pravetsu, novinářská výprava pokračuje přímo do Botevgradu. Jestli jste někdy zhlédli libovolný film zobrazující zombie apokalypsu, máte slušnou představu, jak dějiště kvalifikačního duelu vypadá.
Bulharsko - Českood 18 hodin ONLINE |
K moři je to daleko, navíc je únor, což je asi dostatečná odpověď na otázku, proč zde nenajdete ani jediného turistu.
„Vy jste přijeli na basket!“ usmívá se majitelka hotelu s příznačným názvem Balkán, když nás vede do pokojů. Zamění nás za fanoušky. Informaci, že jsme novináři, se snažíme předat marně. Anglicky tu skoro nikdo neumí, takže ani mé vysvětlení, že z ruštiny na střední si už pamatuji jen větu, jak si v cukrárně objednat palačinky a pomerančový džus, porozumění nenajde.
Tvrzení, že jsme jediní lidé v respirátorech v celém Botevgradu, nebude daleko od pravdy. Ač jsou bulharská protipandemická pravidla poměrně přísná, třicetitisícové město žijící basketbalem covid vůbec neřeší.
Otevřenou restauraci, kde bychom si po dlouhé cestě dali rádi večeři, hledáme marně. Nikde nic. Na nejbližším náměstí, kterému dominují tři vytáhlé žulové památníky, potkáváme jen opuštěný dětský kolotoč a partu mladíků, jež si vychutnává pivo z dvoulitrové plastové láhve.
Na nikoho dalšího už nenatrefíme.
Zato basketbalová Arena Botevgrad je až výstavní. Krásná zvenčí, velice důstojná i zevnitř. Čtyři a půl tisíce zelených sedaček poskládaných okolo palubovky. Česku by podobná hala čistě na míčové sporty rovněž slušela...
 |
„V Opavě je ale něco podobného. Musíme se spokojit s tím, co máme,“ podotýká pivot Kříž poté, co netrefí několik trojek na závěr tréninkové jednotky a špičkuje se s televizním reportérem.
Válka na Ukrajiněservis iDNES.cz |
To bylo ještě předtím, než ruská vojska v noci na čtvrtek vtrhla na Ukrajinu a zahájila útok. „Když si čtu zprávy, tak mám občas pocit, že žiju v roce 1939. Jako by měla znovu zrovna začít druhá světová,“ prohodil kouč Ronen Ginzburg, aniž by věděl, co se o pár hodin později stane.
Botevgrad zatím ruskou agresí nežije. Televize v hotelové restauraci zůstává vypnutá, v rádiu o konfliktu ani slovo.
V Bulharsku je úplný klid. V každém směru.
