Příběh má pokračování v další generaci. Pavlíkův potomek Oliver si za Basket Brno odbyl premiéru na konci loňského prosince a míč u jeho prvního koše mu do rukou nasměroval Jelínkův syn David. „Kruh se uzavřel,“ usmívá se 35letý veterán s 364 starty v nejvyšší španělské soutěži, který v Brně čeká na další zahraniční angažmá.
Pyrenejský poloostrov se stal vaším osudem. Jak moc se za ty roky cítíte být Španělem?
Itálie i Španělsko působí odlehčeněji, než je život v Česku. Všichni jsou takoví klidní, pohodovější, rádoby se nikam nespěchá, takže změna nebyla tak náročná. Já to mám po těch dlouhých letech půl na půl. Takže jsou z každého místa věci a zvyky, které si držím. Je to už asi součástí mě samého.
18 bodůna zápas proměňuje průměrně David Jelínek v NBL. |
Váš táta Josef mi vyprávěl, jak si to jeho David musel v zahraničí vydřít a přesvědčit o své kvalitě větší pílí. Je to vyprávění pyšného táty, nebo realita?
Když už se mi podařilo odcházet do ciziny, tak jsem chtěl docílit toho, že se dostanu do té nejvyšší soutěže. V Badaloně je jejich přístup k nováčkům super. Protože oni mají skvělou mládežnickou základnu, dlouhá léta měli spousty odchovanců, které si dovychovali a dokázali se s nimi prosadit až do nejvyšší španělské soutěže ACB. Ale je fakt, že jako cizinec musíte přesvědčit.
Takže jste si přidával, abyste dokázal oddanost?
Já tam přišel na poslední rok juniorky v sedmnácti a dařilo se mi. Každý z těch kluků tam ale chtěl to stejné co já. Navíc u chlapů se s vámi už nikdo nepárá.
Velká část vašich nástupců přechod nedala, proč?
Možná jsem měl výhodu v tom, že jsem odešel dost mladý. Na jednu stranu jsem si to musel vydřít, musel jsem přesvědčit, ale měl jsem jednodušší cestu postupné přípravy tam. Prošel jsem si jejich mládežnickou kategorií, béčko... Je fakt, že když odcházíte jako dospělý hráč do ciziny, tak je to náročné. Já nemusel hned skočit do profesionální soutěže.
Co mladší spoluhráči potřebují, aby se vydali úspěšně právě na tuhle cestu?
Španělé mají víc prostoru. Když vezmu tady areál Vodova, celkově ten komplex, tak tady jsou nádherné tři haly. Když ještě tu novou rozdělíte na menší hřiště pro mládež, tak se bavíme, že to je třeba pět hal. Ale na kolik sportů? Od rána do večera jsou ty haly narvané dalšími sporty, takže tady není čas na nějaké další individuální tréninky.
Ve Španělsku jste měli halu pro sebe?
Můžou využívat halu skoro celý den. V mládeži, kdy není intenzivní trénink ještě tolik žádoucí, tak přesně tam jsme schopní se vyrovnat, ale pak ty hodiny a hodiny, ať už jenom střeleckého tréninku, nebo individuální trénink na dovednosti s míčem, nějakým způsobem promluví a projeví se časem.
V Andoře, kde jste strávil šest sezon, také hala patří basketu?
Je tam více hal. Ale je fakt, že v průběhu sezony jsem neměl kdykoliv problém najít prostor, mohl jsem přijít třeba ráno si jen tak zastřílet.
Když se řekne Andorra, Češi si ji typicky představí jako jednu velkou horskou vesnici. Pletou se?
Samozřejmě jsou všude vidět hory, ale v hlavním městě je to ještě rádoby nížina. Jen 700 metrů nad mořem. Vezmete ale auto a za 20 minut jste v 2 500 metrech v horách. Když ale já někomu popisuji, jak Andorra působí, tak říkám, že je jako Monako. Monako je na léto s mořem, loděmi a prakticky bez daní. Takový Aspen křížený s Monakem.
Další asociace Andorry je s cyklistikou, právě díky Pyrenejím platí za cyklistický ráj. Máte kolo?
Kolo ne. Ale v přípravě vždycky byl jeden den, kdy bylo pěkné počasí a šli jsme na exkurzi do hor. Vyjelo se auty někam, kam jsme mohli, a odtud jsme šli, přes pahorky, vylezli jsme nějaké převýšení, pak jsme lehce slezli, tam je nádherné prostředí, užili jsme si výhledy a pak tam jsou nádherná jezera v údolích. Vykoupali jsme se v jezeře a zase jsme se vraceli zpátky. Druhý den se netrénuje, po tom výšlapu je to horší než po třífázovém tréninku.
Španělský konec byl pro vás trošku smutný, že?
Bohužel ten poslední rok sice byl na jednu stranu úspěšný, ale přes kanceláře a papíry to nakonec nedopadlo. Navíc se vše rozseklo až v období, kdy většina týmů už začínala přípravy. Kdybych vše věděl na jaře, měl bych celé léto na shánění angažmá. Náznaky tam byly, ale nic úplně jasného. A najednou jsem čekal skoro do Vánoc.
Vysvětlíte přesněji, co se v Betisu Sevilla stalo?
My jsme postoupili zpátky z druhé ligy do první, já jsem měl danou smlouvu na další sezonu, ale v ACB jsou daná pravidla, co musí ten tým splňovat. Jedním z nich je bezdlužnost bývalým hráčům. Ve druhé lize se to řešit nemuselo, ale jakmile se měli vracet zpátky, tak se ozvali hráči, kterým se ještě dlužilo. ACB tedy zamítla licenční řízení, klub to ještě zkoušel i přes soud, proto vše trvalo skoro až do druhé poloviny srpna, ale soud bohužel start Betisu taky zamítl. A oni tím, že ještě šli, když to řeknu, vabank, že prostě chtěli ACB, tak se ani nezapsali zpátky do té druhé ligy. Klub se čtyřicetiletou historií možná úplně zanikne, což je samozřejmě škoda, ale co se dá dělat.
Trénoval jste tak už na podzim tady v Brně. Nezvažoval jste, že se přidáte k týmu už dřív?
Úplně jsme se nedomluvili. Pak už mi to ale bylo dlouhé. Jenom trénovat celý rok by bylo asi náročné, i mentálně. Není to, jako když se člověk vrací po zranění.
Jaký je návrat domů? Kdy jste naposledy oblékl brněnský dres?
Než jsem odešel do Španělska. Tam jsem oslavil sedmnáctiny.
Máte to naplánované tak, že závěr kariéry chcete mít doma?
Já vždycky říkal, když se mě na to ptávali v různých besedách, že kdybych se měl vrátit do Česka, což jsem nikdy neměl za nutnost, tak že by to vždycky bylo jenom do Brna.
Aktuální angažmá prezentujete jako takové intermezzo. Nepočítáte teď s tím, že by to tady měl být delší závěr kariéry, a ještě koukáte za hranice?
Trvalo to už fakt dlouho, domluvili jsme se s Brnem, oni mi dali tu příležitost hrát tady s tím, že samozřejmě pokud budu mít možnost odejít, tak se dá domluvit. Jsem vděčný za to, že mi tu šanci dali, že nemusím doma čekat na nějakou nabídku a že hlavně můžu zase hrát.
A jak hrát! Nedávno jste v poháru proti Nymburku zaznamenal nejlepší český zápis 35 bodů a v lize držíte průměr osmnácti bodů na zápas. Byl to váš osobní rekord?
Ve Španělsku jsem dal 28 bodů. Ale osobní rekord mám zřejmě z Anwilu Wloclawek v Polsku. Jen nevím, jestli 39, nebo 41, protože mám pocit, že jeden koš tam haproval zápis, jestli jsem ho dal já, nebo někdo jiný.
Jste tu do konce sezony, ale co se stane, když přijde nabídka?
Když budu hodně přehánět, že zítra zavolá Valencie, že by chtěli vypomoct, tak bych se nebránil odejít ani tento rok.
Jak si tedy zatím užíváte být zpátky v Brně?
Léto jsem vždycky trávil tady. Ale vždycky pro mě největší změna bylo jídlo.
Těšil jste se na českou klasiku?
Když jsem přijel do Česka, tak jsem si zašel na tatarák a dal jsem si dobré české pivo.
A když už jste tu nějakou chvíli?
Jedu si tady na těch typicky českých věcech. Rohlíky a dalamánky, to je teď moje.
Takové obyčejné drobnosti?
Tohle jsou věci, které ve Španělsku nejsou a já jako děcko jsem to měl rád. No a zůstalo mi to. Nebo třeba sladkosti. Celosvětový kitkat nebo kinder bueno si ve Španělsku dáte, ale zkuste si sehnat deli nebo margotku. Takže to jsou takové věci, na kterých si občas ujíždím.





















