"Prožívám to těžce. Mám rád svůj klid a soukromí. Zviditelňuju se nerad. Vím, že tahle akce medializaci potřebuje, ale já ji k životu nepotřebuju," říká šestapadesátiletý trenér.
Cítíte, že na ženský šampionát se váže odpovědnost za budoucnost zdejšího basketbalu?
To je hlavní emoce, kterou z této akce mám. Odpovědnost. Jde nám o to, aby se český basket ve světě znovu prosadil, aby zaujal fanoušky. Aby získal nové diváky a hlavně talenty. Mládež, která bude chtít basket hrát.
Lubor BlažekVěk: 56 let |
Byly to krásné chvíle. Družstvo mělo úspěchy, bylo druhé v Evropě, dva roky nato jsme dokonce získali titul. Startovali jsme úspěšně na olympiádě v Aténách. Vzpomínám na tu dobu rád a často.
Co ze spolupráce s Janem Bobrovským přebíráte?
Já si Honzy moc vážím. Jeho práce přinesla výsledky v Brně i v reprezentaci. Nejúspěšnější časy českého basketbalu jsou spojeny s jeho jménem. Jsem rád, že jsem s ním mohl spolupracovat.
Pan Bobrovský vaše jmenování podpořil. Potěšilo vás to?
Člověk by měl být vděčný za každou podanou ruku. Navíc když je to někdo, koho si vážím.
Většina fanoušků má v paměti evropské zlato z roku 2005. Jak se reprezentace změnila za těch pět let?
Doba je jiná. Sedmé místo na olympijských hrách 2008 i desáté na loňském mistrovství Evropy ukázaly momentální výkonnost. To nebyla náhoda. Nebýt mistrovství světa u nás, vůbec bychom na něm nestartovali.
Jak se tedy proměnily vaše ambice?
Všechno je podřízeno tomu, že mistrovství světa pořádá Česká republika. Proto musíme mít co největší ambice. Ale zároveň uvažovat
reálně a k nejvyššímu cíli, jít postupně. Nejdřív se musíme dostat mezi osm nejlepších a pak jít krok za krokem k další metě.
Už ve čtvrtfinále hrozí, že narazíte na USA a Austrálii, největší favority šampionátu. Pokud tedy neskončíte nejhůř druzí v osmifinálové skupině.
Vím. Ale na mistrovství světa jsou všechny týmy kvalitní. Nesmíme řešit věci na tři doby dopředu, je třeba se soustředit na ně tak, jak budou přicházet.
Turnaj by měl být vrcholem pro jednu generaci basketbalistek,
která byla úspěšná, ale začíná odcházet. Cítíte také, že se pár jmen s reprezentací rozloučí?
Máte pravdu, že Ivana Večeřová to ohlásila dopředu, ale jiné hráčky jsou natolik kvalitní a mají tak dobré zdraví, že by bylo škoda, kdyby skončily.
Tým je tradičně tvořený z hráček dvou rivalů mezi českými kluby, Frisco Brno a USK Praha. Panuje řevnivost i mezi hráčkami?
O žádné rivalitě nevím. Vztahové problémy česká reprezentace nikdy neměla a nemá je ani teď. Tým prostě tvoří ty nejlepší, a to basketbalově i lidsky. Za každou hráčku bych dal ruku do ohně.
Takže tahle rivalita se hráček netýká?
Týká, ale jinak. Tu fanouškovskou tým nese velice těžce.
Jak obtížné je škrtání v nominaci? Nejedné hráčce vezmete její sen...
Je to na této práci to nejbolestivější. A je to o to obtížnější, že pracujete s ženami, které umějí vyjádřit emoce daleko silněji. S hráčkami nejprve mluvím osobně, teprve potom se to sděluje týmu. Atmosféra je vždycky
emotivní. Vybrali jsme 18 nejlepších, ale hrát jich zkrátka může jen dvanáct.
Jedna z nejlepších basketbalistek Jana Veselá do přípravy nezasáhla a léto strávila v WNBA. Neuvažoval jste, že jí budete odchod za moře rozmlouvat?
Rozhodla se tak a já jsem ji podporoval. Myslím, že to byla správná volba. Mohla by nakonec říct, že bude hrát WNBA a mistrovství světa se nezúčastní. Takže si její chuti reprezentovat naopak musím vážit.
Hrozilo tedy, že by Veselá na mistrovství vůbec nestartovala?
Hrozilo. A je dobře, že jsem to s ní mohl řešit osobně. Jana měla pochybnosti, jestli ji tým mezi sebe vezme. Ale povzbuzení ode
mne i od holek pro ni bylo dost zásadní.
Trenér české reprezentace Lubor Blažek a basketbalistky Kateřina Elhotová (vlevo) s Markétou Bednářovou při losu MS 2010
Jaká jsou úskalí jejího pozdního vstupu do týmu?
Dostala veškeré podklady ke hře týmu, teď jsme jí poslali i DVD, kde vidí, co chceme hrát. Oceňuju i celý mančaft, který ze svých těl vytvořil nápis AHOJ VESY jako pozdrav hráčce. Z toho soudím, že se na ni holky těšily a chtěly, aby reprezentovala. Mám jen strach z časového posunu
a z jejího přeletu zpátky do Evropy.
S výjimkou Veselé je tým pohromadě už od konce května. Jak příprava probíhala?
První fáze byla regenerační v lázních. Chtěli jsme utužit vztahy, tvořil se nový tým. Zdá se to sice dlouho, ale ostatní týmy se připravovaly roky.
Využili jste novinku, tým jste budovali pomocí některých her. Proč jste zvolili právě model, který Ivana Večeřová, jedna z nejzkušenějších hráček, nazvala "hrozně americkým"?
Je potřeba zjistit, jak budou hráčky reagovat ve stresových situacích a jaká je jejich úloha v kolektivu. Tenhle způsob se mi osvědčil už dřív i tentokrát.
Lubor Blažek na lavičce USK, v pozadí jeho asistent Ivan Beneš
Jak jste spokojený s hrou týmu v přípravných zápasech?
Nelíbí se mi, že naše výkonnost kolísá, ale to do této fáze přípravy patří. Myslím, že jedno z utkání proti Řecku, které jsme vyhráli 110:61, ukázalo, co můžeme hrát. Ale není umění hrát, když se daří, někdy je třeba vážit si výher vybojovaných.
V základní skupině vás čekají Argentina, Rusko a Japonsko. Jak silné jsou to týmy?
O Rusku se ani moc hovořit nemusí, to je stabilní družstvo. Světová špička. Jejich sestava je teď nečitelná, proto čekám až na poslední
zápasy. Ani Argentina není slabým týmem, ve světovém žebříčku je sedmá. Hraje agresivně, náročný basketbal v obraně. Možná slabina je pod košem. Japonsko hraje klasický asijský basketbal, který Evropanům
nevyhovuje. Občas s nimi máme problém, situace řeší jinak.
Dá se nějak vysvětlit či popsat, jak náročné je vést reprezentační tým?
Hodně. Já věděl, do čeho jdu, a věděla to i rodina. Ale šampionát je přece jen výjimečná akce. Proto ocením, když cítím podporu manželky, dětí i přátel.
Můžete se při takovém vytížení ještě vůbec na start šampionátu těšit?
Nevím, jestli těšení je správné slovo. Ale rád bych už samozřejmě viděl výsledky naší práce. Na druhou stranu jsem rád ještě za několik dní přípravy. Potřebujeme je.
Dokážete před stresem uniknout?
Neunikám. Od rána se zase věnuju basketbalu. Musím sledovat, kde se co děje. Který z našich soupeřů ještě bude hrát. Sleduji výsledky i nominace. O všech zápasech musím mít přehled a člověku to do klína nespadne. Nemám ani čas pořádně se věnovat rodině.
Basketbal naplňuje váš život už hodně dlouho. Jak jste se k němu vlastně dostal?
Měl jsem štěstí, že se syn mé učitelky věnoval trenérské profesi. Připravovali jsme se ráno před školou. Dal mi takový základ, že jsem se pak basketbalu věnoval naplno. Vedli mě třeba Jan Vojáček nebo Láďa Martinák. Těch lidí ale bylo plno. Dělali to velcí srdcaři, a to byl základ mého působení v basketbalu. Jestli tyto řádky budou číst, chci se jim
omluvit, že jsem byl v tehdejším věku složitý typ, ne úplně nejposlušnější.
A musím jim poděkovat za všechno, co mi předali.
To asi bude zajímat i vaše současné svěřenkyně. Jaký jste byl jako hráč?
Byl jsem... svůj. To patřilo k tomu věku. Ale zklidnění nepřišlo tak pozdě. Snad jsem to stihl v pravou chvíli.
Váš šestnáctiletý syn také hraje basketbal. Vidíte v něm sám sebe v začátcích?
Nevidím. Je daleko cílevědomější, odpovědnější. Má svůj názor, pro který je ochoten udělat maximum. Myslím, že jde správnou cestou. Jsem rád, že je takový. On ale o mých chybách neví, já se jimi nikdy nechlubil.
Takže se dá říct, že je basketbalově po vaší ženě, bývalé reprezentantce Evě Kalužákové?
Asi ano. A myslím, že dcera bude spíš po mně. Ta basketbal určitě hrát nebude. Hodí se spíš k tancům, dobrá by mohla být na gymnastiku. Budu rád, když se budou sportu věnovat, ale ještě raději budu, když se prosadí
v jiném oboru.
Trénoval jste zpočátku muže, pak jste přestoupil k ženám. Jak se to přihodilo?
Nejdřív jsem si vzal svou ženu, pak jsem ji začal trénovat. Byla to velká zkušenost a nebylo to ze začátku jednoduché. Ale během let jsem názor měnil. Myslím, že jsem se nakonec v ženském basketbalu našel.
Jaké jsou rozdíly v trénování mužů a žen?
Hlavně ve věcech mimo basketbal. S ženským kolektivem musíte jednat citlivěji. Ale na hřišti rozdíly nejsou.
