Nenavázal tak na druhé místo z dopolední kvalifikace, v níž se dostal na 20,66. Dál tak platí, že z venkovních evropských šampionátů má ve sbírce pouze bronz z Mnichova 2022.
Přitom jeho sezonní maximum 21 metrů by mu na třetí příčku stačilo i v pondělí večer na Alexander Stadium. Na pódiové umístění nebylo potřeba předvést žádný závratně daleký výkon, odskočený byl jen vítězný Ital Leonardo Fabbri (22,31).
„Mrzí mě to,“ kývl Staněk.
Staněk skončil ve finále mistrovství Evropy až devátý, neuspěla ani Maňasová |
Na druhou stranu před šampionátem k adeptům na medaili nepatřil, po únorové operaci lokte totiž vynechal celou halovou sezonu a dlouho se hledal. V letošních evropských tabulkách byl osmý.
„Po sedmi měsících, co jsem neházel, byl letos návrat obecně těžký. Pokusy byly každý jiný, trvalo mi, než jsem se chytnul, nebyla tam taková ta pružnost a rychlost,“ popisoval. „Teď to taky bylo vidět, poslední pokus mi úplně utekl. Prostě jsem to nebyl já. Blbě se to kouše, ale stalo se. Ty návratové sezony jsou těžké.“
Finále pro něj bylo druhým závodem v pondělním programu, pořadatelé totiž koulařům, jak už se na vrcholných akcích stalo tradicí, naplánovali kvalifikaci i boje o medaile na stejný den.
Po prvním startu měl český reprezentant společně s dalšími jedenácti závodníky zhruba sedm hodin na odpočinek, než šli do akce znovu.
Kvalifikace se Staňkovi vydařila, díky poslednímu pokusu se o šest centimetrů dostal přes ostrý limit 20,60 metru. Nestačil jen na Fabbriho.
Ale ve finále se umístil na opačném konci startovního pole.
„Neopřel jsem se do toho,“ hodnotil.
Mimochodem, dopolední pokus 20,66 by mu stačil na sedmou pozici.
V načasování formy ještě pokulhávám, mrzelo Maňasovou. Běžela se zánětem |
Že finále absolvoval v sektoru, který si v kvalifikaci kvůli nasazení do jiné skupiny nevyzkoušel, mu nevadilo. „Měl jsem z toho kruhu trochu obavy, ale ve výsledku byl lepší než ten, ve kterém jsme házeli kvalifikaci. Prostě zpátky sbírám technické střípky, abych byl tam, kde potřebuju být.“
Ano, i ve 35 letech má stále motivaci soutěžit na nejvyšší úrovni. Nejdůležitější předpoklad, tedy zdraví, mu aktuálně slouží. Přitom ještě na jaře s ním – jako už poněkolikáté v kariéře – vážně bojoval.
„V únoru jsem kvůli lokti ani nedal kouli ke krku. Operace se musela udělat. Ale mrzí mě, že to doktoři rozsekli až takhle pozdě, protože jsem na ni mohl jít klidně už po olympiádě v Paříži, trápilo mě to opravdu dlouho.“
Nyní ho láká vidina startu na olympijských hrách v Los Angeles za dva roky, v hledáčku má také halové mistrovství Evropy a světový šampionát pod otevřeným nebem v příštím roce.
A závodit chce ještě i v této sezoně.
„Pokračovat budu,“ ujistil. „Vůbec bych se nedivil, kdyby se to teď trochu odbrzdilo. Když jednou padnu na hubu, tak si přece nedám důchod nebo dovolenou. Kdyby to tak bylo, tak jsem skončil už v Curychu 2014 nebo Praze 2015 (kde na ME nepostoupil do finále).“
Právě po halovém mistrovství v české metropoli začal sérii, kdy na osmi kontinentálních šampionátech v řadě obsadil nejhůře páté místo. Šestkrát byl na stupních vítězů. Až v Birminghamu opět klesl.
„Pády k tomu patří. Jsou nepříjemné, ale před námi jsou další výzvy,“ burcoval. „Věřím, že když bude držet zdraví, tak už víme, jak to dělat, a tohle bude jen takový blbý mezistupínek.“
