„Ale i tohle tady už bylo,“ vypráví Dana Zátopková, legendární olympijská vítězka z Helsinek 1952 právě v hodu oštěpem.
A přidává vzpomínku na padesátá léta, kdy v pražské Stromovce, v areálu tehdejší RH Praha, nynějšího Olympu, vyrostla dřevěná tréninková hala. Šlo ovšem o prostor, který současný moderní stánek Otakara Jandery připomínal jen velmi vzdáleně.
Vypadá to jako závan starých časů - v hale, spíš takové velikánské boudě, byla jen rovinka a tenisový kurt. „Tam jsme si v zimě nechali pověsit síť, dozadu na kurt. Do ní jsme mohli házet maximálně ze třiceti metrů a aby oštěpy sítí neprolétly, připevnili jsme na ně kolečka od lyžařských hůlek,“ přibližuje 92letá Zátopková, která po olympijském zlatu z Helsinek udivila i stříbrem z Říma 1960.
Kdo vyšplhá pro oštěp?
Házet oštěpem pod střechou však nebylo jednoduché. „Napřed jsme se tam museli vůbec probojovat - pan správce nás vyháněl ve strachu, že někoho zraníme. A když už jsme se tam dostali, tak se stalo, že oštěp i s tím kolečkem zůstal viset v síti kdesi pod stropem a někdo pro něj musel šplhat,“ líčí slavná atletka.
S podobným oštěpařským tréninkem se to však nedalo přehánět. „Protože když se člověk naučil házet na krátké vzdálenosti, tak si po přechodu ven nevěděl s otevřeným prostorem rady a byl z toho špatný. Tudíž jsme to kombinovali, jenže venku tenkrát bývalo hodně sněhu, i zmrzlého, a dřevěné oštěpy se lámaly. Pomáhali jsme si tedy kuličkami,“ připomíná pomůcku, kterou znají i současní oštěpaři.
K ideálnímu řešení dospěli špičkoví atleti až mnohem později, kdy se změnil nejen čas, ale i společenské poměry. „Nejlepší je sbalit si pár švestek a zajet do Jižní Afriky. Tam není ani sníh, ani bláto a není potřeba ani sítě,“ usmívá se Zátopková.
