Osud do života zdravotnice z Vranova zasáhl krutě. Jejího muže přepadli, když byl na služební cestě. "Měl u sebe 700 korun a to asi bylo málo. Tak dostal ránu do hlavy," vzpomínala šestatřicetiletá dáma. "Na místě ho zastřelili."
Ona najednou zůstala doma sama se dvěma caparty, nechtělo se jí ani žít. A protože si chtěla zachránit duševní zdraví, hledala aktivitu, která by jí pomohla krizi překonat.
"On jako zaměstnanec jedné firmy a velký sportovec měl být členem běžecké štafety pro maraton," vyprávěla Matoušková. Když ale tým tak drsně o jednoho závodníka přišel, kontaktovali ji: Pojď, poběž s námi.
Women´s Challenge 2012Projekt je určen ženám bez ohledu na věk a fyzickou kondici. Nejde o soutěž, ale o snahu spojit všechny ty, které chtějí udělat něco pro zdraví, tělo i duši. Ženy, které se do projektu zapojí, získají motivaci začít a pak i odbornou asistenci, vybraná patnáctka finalistek pak navíc speciální výhody. |
Ačkoliv do té doby nikdy nijak vážně neběhala, čekalo ji deset kilometrů. "Byla to výzva. A já jsem na to, blázen, kývla," říkala.
Hned pospíchala do obchodu koupit adidasky, v tréninku si přidávala kilometr ke kilometru. "Jednou jsem to přepískla, utekla dost daleko od domova a měla jsem problémy vrátit se."
Ale běh už ji nepustil. Přihlásila se do programu Women´s Challenge 2012, který organizuje společnost Prague International Marathon a který motivuje ženy, aby udělaly něco pro zdraví a dokázaly si, že něco dokážou.
"Přihlásila jsem se, zkusila to, protože mám pocit, že běh je něco, co člověka, který má v životě fakt velký průšvih, dokáže z toho pekla vrátit," říkala dnes už trojnásobná máma. "A mně připadá, že z toho pekla takto utíkám zpátky do života."
Pohyb se stal jejím novým motorem, bez něj by její dnešní pohoda šla zase z kopce. "Během si vyčistím hlavu, zapomínám na starosti, bolesti, dodává mi endorfiny, chuť žít," vyznala se. "Možná už jsem i závislák."
Tak jako všechny její parťačky v projektu Womens´s Challenge i Matoušková nosí v hlavě jeden plán: 31. března chce uběhnout Pražský půlmaraton. Proto teď na trénink vyráží minimálně čtyřikrát týdně, pokaždé s kočárkem a dvanáctikilovým prckem v něm. Běžně zvládá hodinu a půl až dvě.
"Do kopců ale neběžím, to bych umřela," vyprávěla. "Pak mívám tepovku třeba 180. A kdybych ten půlmaraton přežila, tak si říkám, jestli třeba nezkusit i maraton. Ale zase musím na světě zůstat. Kvůli dětem."
