Byla to oslava hodna jejího velkolepého počinu. Jen co Rojasová dopadla do písku a uviděla, že přepsala světový rekord, zvedla ruce nahoru, začala skákat a křičet.
Dobrých pět minut pak pobíhala po ploše s venezuelskou vlajkou přes ramena a její euforie neutichala.
Bylo vidět, jak trojskok miluje. Jak si ho užívá.
„Atletika je celý můj život,“ líčila poté. „Udělala ze mě člověka, kterým jsem. Seznámila mě se spoustou skvělých lidí. Učinila mě prostě lepší.“
V šestadvaceti letech už vyhrála vše, co mohla. Je olympijskou šampionkou, mistryní světa venku i v hale. Mohla by si říct: Tak co dál? Mám ještě vůbec nějakou motivaci?
To ale není její styl.
Nevadí jí, že zpravidla závodí jen sama proti sobě, proti svým světovým rekordům. Má totiž jednu metu, kterou chce překonat.
„Narodila jsem se pro šestnáctimetrový skok,“ tvrdí. „Tohle je to, co mě pořád inspiruje, a proč i já chci inspirovat ostatní, aby si plnili své sny.“
Její cesta na vrchol je vlastně také trochu jako sen.
Narodila se v hlavním venezuelském městě Caracasu, vyrůstala ale v městečku Pozuelos, chudém předměstí přístavního Puerto de la Cruz.
„S mojí velkou rodinou, otcem, matkou a šesti sourozenci jsme bydleli na malé farmě a v permanentní nejistotě,“ líčila kdysi. „Když zrovna pršelo, střechou k nám zatékalo a v noci jsme se probouzeli celí mokří.“
Rekordy na konec: zářili Duplantis a Rojasová. Štafeta doběhla pátá |
V mládí hrála volejbal, pak ji ale trenér Jesús Velásquez přesvědčil, aby začala dělat atletiku.
A v ní se našla.
Než začala skákat do písku, věnovala se překážkovým i hladkým sprintům a zkoušela i výšku. Pak ale objevila talent pro skákání do dálky a začala ho rozvíjet.
Ve dvaceti se poprvé stala halovou světovou šampionkou a ve stejném roce brala stříbro i na olympijských hrách v Riu. Následovaly další vavříny a loni svou sbírku zkompletovala zlatem na hrách v Tokiu.
„Každému mému krajanovi, který chce dokázat velké věci, jsem dnes poslala vzkaz: Ano, všechno je možné, jen musíte chtít,“ jásala tehdy.
Za jejími úspěchy pochopitelně stojí mimořádné nadání. Ona ale zároveň vždycky zmíní i Ivána Pedrosa, legendárního kubánského skokana a nyní jejího dlouholetého kouče.
„Zaslouží si stejné uznání jako já,“ říkala v Bělehradě.
Spojili se vlastně náhodou. Algoritmus sociální sítě Facebook jí doporučil, aby si ho přidala do přátel. Učinila tak a napsala mu, že by jednou chtěla pod ním trénovat.
Vzápětí odepsal: Tak přijeď.
„Byl to osud,“ říká Rojasová o tréninku v Pedrosově skupině. „Jsme jako rodina. Každý máme své vlastní cíle, ale pracujeme na nich společně a všichni se podporujeme.“
A i proto tak září.
Když se v Srbsku pustila do srovnání, jak se změnila od posledního halového světového šampionátu, měla jasno: „Samozřejmě technicky, ale hlavně mentálně. A právě mentální síla je jednou z mých nejdůležitějších vlastností.“
Skvěle zvládá tlak, který se na ni valí. Všechna ta očekávání světových rekordů hodí za hlavu a soustředí se jen na sebe.
Halové MS v atletice 2022Servis iDNES.cz |
Důkazem je, jak ho nyní znovu vylepšila. Měla před sebou poslední šestý pokus, celá pozornost Štark Areny byla upřena jen na ni a fanoušci ji tleskáním hnali kupředu.
Vyrazila, nabrala rychlost. Dva dlouhé poskoky a pak pořádný odraz. Jen co dopadla do písku, jásot ještě zesílil a na tabuli se po chvíli objevilo: 15,74, světový rekord!
Své předchozí maximum v hale přepsala o 31 centimetrů a nejlepší výkon z venku, který zaznamenala na hrách v Tokiu, pokořila o sedm centimetrů.
I ten skočila šestým pokusem. „Nevím, proč to tak je. Necítím se při nich jinak, ale je to skok na oslavu. Možná budu známá jako dívka šestých skoků,“ smála se.
A těšilo ji, že je zas o kus blíž šestnáctimetrové metě. „Určitě to je můj velký cíl,“ souhlasí. „Každý den se snažím přidávat další a další centimetr.“
A zatím se jí to daří.