„Kdyby mi to tehdy někdo řekl, myslel bych si, že je blázen,“ směje se kladivář Volodymyr Myslyvčuk. „Ale stalo se. Jsem tady.“
Sedí v křesle v jednom z hotelů italské metropole, na sobě tričko s bílými, červenými a modrými barvami, mluví plynulou češtinou. „Zaprvé musím projít do finále. Ale věřím si, příprava byla dobrá,“ vykládá před sobotním startem v kvalifikaci. „Udělám vše, budu bojovat.“
Takový prý byl už od mládí. Co si usmyslel, to musel mít. „S kladivem jsem začal díky bratrovi. Pamatuju si, jak jednou ze závodů přivezl zlato. Táta a máma ho chválili, já tak seděl, koukal na něj a pak si řekl: I já musím mít medaili,“ vzpomíná osmadvacetiletý Myslyvčuk.
Moc jiných možností pro Ukrajince není. Takže jsem dělal na stavbě. Byl jsem zprvu vždy tři měsíce v Česku, tři na Ukrajině. Aby vše bylo oficiální cestou.
