Tehdy, 11. srpna 2012, se v obličeji Vítězslava Veselého na hrách v Londýně odrážela únava, zmar, trápení a pak i odevzdanost. Cítil životní formu. Vždyť v kvalifikaci, tak nabuzený, šokoval soupeře hodem za 88 metrů. Jenže tíha olympijského finále jej přetlačila. Už při rozcvičení zakopl a upadl. Tělo a hlava nespolupracovaly. Připadal si vyždímaný, snad i z těch šílených snů předchozích nocí.
Pouhých 84,12 metru by stačilo na bronz. Jemu dlouho patřila sedmá příčka, až posledním hodem si polepšil na čtvrtou.
Přišel pak mezi novináře a řekl: „Svůj život jsem dal Bohu do rukou. Říkám si tedy: Asi to takhle chtěl. Nevím, k čemu je to pro mě dobré, ale to se uvidí.“
Smířeně dodal: „Tak za čtyři roky.“
Za čtyři roky byl v Riu sedmý.
Musel si počkat let pět. Ve středu v Ostravě, 1 500 kilometrů od Londýna, svoji medaili obdržel.
Že by mu měla náležet, věděl od loňského srpna, jakmile uschovaný vzorek moči stříbrného Ukrajince Pjatnyciji dodatečně odhalil anabolický steroid turinabol. Tu zprávu hned zapil hruškovicí. Přesto stále pochyboval. Dalších deset měsíců trvalo vyřízení všech náležitostí.
Vítězslav Veselý na olympiádě v Londýně
Žádné jiné období sportovních dějin tolik dodatečných medailí nevyprodukovalo. Staly se jedním z nechtěných symbolů profisportu, podobně jako doping a korupce.
Jde o medaile s příměsí zadostiučinění, zcela však postrádajících okamžitý výbuch euforie po předvedeném výkonu, doprovázený hřmotem ochozů a emocemi na olympijských stupních vítězů.
Tyto medaile se „rodí“ v antidopingových laboratořích ze vzorků soupeřů a „vybrušují se“ v kancelářích či soudních síních. Putují k majitelům i poštou a občas se zadrhnou na celnici, což byl případ diskařky Cechlové. Jako by také celníkům připadaly ty v balíčcích sešněrované kovové placky podivné.
Bronz pro Veselého radši přivezla ze sídla MOV v Lausanne osobně a autem Veronika Zemanová z Českého olympijského výboru. Uložila ho do trezoru, kde zůstal až do středečního ceremoniálu v Ostravě.
Oštěpař Vítězslav Veselý se dočkal bronzu z olympiády v Londýně.
Kulisy k němu stvořilo patnáct tisíc diváků vyprodané Zlaté tretry. Ne, nebylo jich 80 tisíc jako v Londýně, přesto by Veselý takový potlesk možná ani tam nezažil. A kdo může říci, že při jeho vyhlášení asistovaly na stadionu takové persony jako Bolt, Farah, Rudisha...
„Teď vidím, že se mi v Londýně vyplatilo bojovat až do konce i o to čtvrté místo,“ usmál se.
Věra Cechlová naopak svůj olympijský příběh hned dvakrát zkropila slzami. Nejprve zoufalými, když v Aténách 2004 o devět centimetrů propásla bronz – a v roce 2013 slzami dojetí, když k ní po pozitivním testu Bělorusky Jatčenkové medaile přece jen doputovala. „Budu s ní spát, ať si ji užiju,“ slíbila.
BRONZ PRO CECHLOVOU. Diskařka jej převzala v Praze na Petříně devět let po Aténách 2004, kde původně skončila čtvrtá.
Další zatím čekají. Zápasník Marek Švec vede v Havlíčkově Brodě benzinovou pumpu a vyhlíží bronz z Pekingu 2008. Má mu připadnout poté, co byl z podvodu usvědčen jeho semifinálový přemožitel Mambetov. Ten však svoji medaili údajně odmítá vrátit.
Kateřina Neumannová i Lukáš Bauer by dokonce mohli získat zlato z Turína 2006, pokud však soudci a funkcionáři dospějí ve vleklých kauzách Estonců Šmigunové a Veerpala k verdiktu „vinen“.
Neumannová už předtím dvakrát měnila hodnotu medailí z olympiády v roce 2002, než „dospěla“ k současným dvěma stříbrům.
Stejně tak je ve hře bronz štafety biatlonistek ze Soči 2014, jestliže se potvrdí zprávy o dopingu té ruské.
Skutečně se dočkají?
A pokud ano, kdy?
„Když není vyhlášení na stadionu, je jedno, jestli se koná za rok nebo deset let,“ říká Neumannová.
Veselý si dává po středečním ceremoniálu svůj bronz do batohu k tretrám. „Tam patří, ne?“ povídá.
Potom jde do sektoru a hází.
Až se vrátí domů, odnese medaili k babičce a přidá ji k ostatním. „Chodí se na ně dívat sousedky a babiččiny kamarádky z kostela,“ vypráví. „Jsou tam užitečnější než u mě doma v krabici.“ Nebo v trezoru...
