Víťa je svůj a zůstane svůj. "Cosi speciálního. Ale kdyby byli všichni stejní, je to nuda," říká šéftrenér Tomáš Dvořák. Když se řekne Veselý, co první ho napadne? "Pohled do země a čepice na hlavě."
Ženy to vidí jinak. Veselý? Slaďoučký kluk se zasněným pohledem, uslyšíte i v Helsinkách. "Jeden z nejskromnějších," charakterizuje jej kouč Jan Železný. "Moravák jako já. Trochu uťápnutej a fakt hodnej," tvrdí Dvořák.
V každém případě je evropský šampion oštěpařů introvert. A navenek flegmatik. Aby někdy zakřičel? Nadával? "Tak to nevím, co by se muselo stát," říká sám.
Když loni nastoupil na přijímač, aby se v Dukle stal vojákem z povolání, nadávali mu. "Hlavně než jsem se naučil chodit správně upravený, každý den oholený a skládat si věci do komínku."
Přesto se nepleťme. Tvář flegmatika je též maskou. Pod ní je mimořádně hloubavý chlapík. "Dokáže dlouze dumat nad vším možným," přitaká Železný. Kolegyně Barbora Špotáková vypráví: "Občas Víťa o něčem přemýšlel natolik usilovně, že nemohl dva dny spát a chodil pak jak mrtvola." Veselý neoponuje: "Věcem, které dělám, chci pořádně rozumět."
Jakmile však dojde na závod, nahodí image flegmatika. Železnému se to líbí. "Tahle poker face je výhoda. Soupeři neví, co si myslí, a začnou mít strach."
Pamětníci tvrdí, že je obtiskem Železného zamlada. Ten toho také moc nenamluvil. A zastával i tento Veselého názor: "Životosprávu fanaticky nedodržujeme. Hlavní je, aby měl člověk pohodu na výkon."
Rovněž vítěznými gesty neplýtvají. "Já taky nikdy nelítal kolem stadionu," vzpomíná Železný. "Víťa je stejný typ. On tu radost neuvěřitelně prožívá uvnitř. I když navenek ji nedá najevo."
Přitom nechybělo mnoho, a ti dva se nikdy nesetkali. V 21 letech toho měl Veselý plné zuby. Zranění, zranění, zranění. Problémy s kotníkem, ramenem, úponem lokte. Z hodu oštěpem se pro něj stal hod s bolestí. Žádná rada nepomáhala. Ani ledová léčba v kryokomoře. Nic.
Mám práci. V hudební škole
Další trápení je zbytečné, usoudil a ukončil ve Zlíně kariéru. Šel na pracovní úřad, hledal si práci. "Začal jsem dělat v kanceláři hudební školy administrativu."
Jeho oštěpařský talent zachránil až dopis z pražské FTVS. Vida, přijali ho. Loket sice bolel dál, ale když už ho do té Prahy vzali, zkusil tam znovu trénovat. A ono to šlo. Aspoň občas. V roce 2006 odházel v dresu Sparty tři závody, víc tělo nedovolilo. Ale v jednom z nich si zlepšil osobák k 76 metrům.
Pak se to stalo. "Taková souhra mnoha náhod." Měla změnit jeho život. Jan Železný právě hledal vhodné typy pro svůj trenérský rozjezd. Tehdy světovému rekordmanovi zavolal bývalý koulař Remigius Machura a dohazoval: "U mě na Spartě trénuje takový zvláštní borec. Ale něco v něm je."
Železný si Veselého omrkl na tréninku. Moc se mu líbil. "Víťa byl vážně dobrý, akorát měl dlouho zdravotní problémy a do žádného střediska ho proto nevzali," říká dnes. "Což je důkaz, jak někdy talenty utečou lidem mezi prsty." Domluvili se: zkusí to spolu.
Thorkildsen? Je to jen člověk
Nejprve se museli navzájem oťukat. I Železný nějaký čas přivykal specifickému druhu komunikace s věčně přemýšlejícím Veselým. Když svěřenec poprvé přehodil osmdesátku a probil se do finále her v Pekingu, nabídl mu kouč tykání. Ale zůstali u vykání. "Je to tak lepší," soudí Veselý. "Železňák je člověk, k němuž vzhlížím a vážím si ho. Vykání mi přijde přirozené."
Další průlom nastal zkraje sezony 2010. Na malém mítinku v Olomouci se rázem zlepšil o 4 metry, až na 86,45 a o hvězdách Thorkildsenovi a Pitkämäkim řekl: "Taky jsou to jen lidi a mají výkyvy. Není to úplně bláhová představa, že bych je mohl porážet."
Jenže hod z Olomouce byl zatím jen vzácnou výjimkou. Stále před nimi byla dlouhá cesta, lemovaná dalšími zdravotními maléry. Veselého výkonnost připomínala horskou dráhu: nahoru-dolů-nahoru-dolů. "Když nejste zdravý, hlava se té bolesti brání, nedokáže se uvolnit a udělat pak při hodu technicky to, co má," líčil.
Přesto se celou tu dobu učil. Dozrával. "Oštěp se učíte léta," říká Dvořák a ukazuje na mnohé neúspěšné mladíky v Helsinkách. "Ti do toho buší jak hluchý do vrat a skutek utek. Oštěp je o jistotě, o timingu, o tisícinových nuancích. S ním se nic nedá udělat naráz ani postupně, s ním musíte vše sladit."
Letos v zimě přišla skvělá zpráva: Veselého konečně nic nebolí, zdraví drží. Ruku v ruce s touto zvěstí přicházel klid v hlavě – a za ním stabilní výsledky. Ze šesti závodů jich vyhrál pět včetně toho o evropský titul. Svět se lekl.
Ty stožáry vypadají chatrně
Neznamená to však, že by už nespekuloval o všem možném. "Hloubá pořád," ujišťuje Železný.
Cesta do LondýnaLetošní starty (DL = Diamant. liga) DL Šanghaj 1. místo (85,40) Co ho nyní čeká 6. července: |
Jak se to projevuje? Třeba při helsinské kvalifikaci. Neustále diskutuje s koučem, jak zařídit, aby mu krátký rozběh posunuli, až trenér povídá: "To se posunout nedá, nad tím nepřemýšlej. Ty musíš vymyslet, jak půjdeš a jak hodíš limit, ne co uděláš se zábradlím."
Veselý jde, hodí, zachrání postup. A kouč ho chválí: "Sice furt nad něčím dumá, ale už přišel na základní věci, co si musí hlídat: rytmus a podržet si ruku."
Vítězí ve finále, kde mu po intervenci Železného organizátoři rozběh prodloužili, jde si pro medaili a přemýšlí zase: "Ty stožáry na vlajky vypadají chatrně." Až emotivní náboj ceremoniálu rozněžní i Veselého duši. "Bylo to vážně dojímavé. Draly se mi slzy do očí."
Vzápětí se vrátí do svého obvyklého stavu "prostě Víťa". Ne, vitrínu na medaile neplánuje. Dívat se na ni? Proč? "To není můj styl. Klidně bych tu medaili prodal, být to na dobrou věc," říká a s koučem ji zapíjejí v helsinské restauraci Vltava, kde čepují šest druhů českého piva.
Už za 40 dnů může držet další. Tu nejcennější. Olympiádě podřídil vše. Kvůli ní přerušil studium na FTVS. Ustojí však náhlé převtělení do role jednoho z největších favoritů? Nesesype se? "Ne! Není sesypávací typ," říká Dvořák. "Teď už je schopen hodit všude a za jakýchkoli podmínek."
Kdy se jeho životní závod v Londýně uskuteční, vám zatím Veselý nesdělí. "Ještě jsem datum nenastudoval." Tak tedy: stane se tak 11. srpna. Tu sobotu může navázat na olympijskou zlatou nit svého kouče.
Oštěpem poprvé házel ze sjezdovky V Hodoníně je lesopark a v něm atletický stadion. Malého Víťu Veselého sem jednou přivedl táta, právě když tu házel Zdeněk Adamec, tehdejší reprezentant. "To je velký pan Oštěpař," slyšel Víťa. Atletika se mu líbila, a tak se v 5. třídě přihlásil k talentovým zkouškám do atletické třídy. Ze stovky uchazečů brali 30. Skončil druhý. Hodonínský stadion se stal jeho domovským. Už dřív při tělocviku vynikal s krikeťákem, jenže ve třídě hlavně běhali, běhali a zase běhali. "Což některé děti brzy přestalo bavit. Bylo to málo rozmanité." Oštěpem si poprvé mrštil až ve 14 letech. Náhodou. "Na soustředění na Čertovy kameny ho vzal trenér Lípa. Tak jsem ho hodil ze sjezdovky dolů. Protože jinde se tam házet nedalo." Při prvním opravdovém závodě jej poslal na 36 metrů. V patnácti byl v Plzni žákovským mistrem republiky. "Přitom jsem ani neměl oštěpařské tretry, házel jsem v běžeckých, bez hřebíků." Přesto dál v první řadě běhal, získal mládežnický titul v přespolním běhu. S oštěpem byl samorost. "Bral jsem ho do ruky tak dvakrát týdně." Ve 2. ročníku střední školy si řekl: "Musím s tím svým sportováním něco udělat, aby mělo smysl." V Hodoníně, kde chyběl oštěpařský trenér, smysl neviděl. Opustil tedy lesopark, stadion se škvárovou drahou i školu a vydal se do Zlína na Obchodní akademii a za trenérem Jaroslavem Halvou, jenž kdysi v Banské Bystrici vedl Jana Železného. Aniž to tušil, zahájil tak i pouť za Železným... |
