Chladno a déšť doprovázely v pátek kvalifikační skupinu A oštěpařů. „Sluníčko nikde, mžoural jsem očima snad až do svolavatelny,“ vyprávěl Veselý.
Na překonání limitu 83,50 se nikdo nenacházel v ideálním rozpoložení. Když bylo vše odházeno, ve výsledkové litině zářilo:
1. Vítězslav Veselý CZE 79,27.
Naposledy ovládl kvalifikační skupinu na hrách v Londýně 2012, tehdy velehodem 88,34 metru, který je dodnes jeho osobním rekordem.
„Kvalifikace je disciplína sama o sobě, je rozhraním mezi úspěchem a neúspěchem a důvodem k nervozitě,“ svěřoval se v Mnichově. „Ale mně se většinou dařily, proto jsem zůstával před tou dnešní docela klidný, i když jsem si úplně jistý v kramflecích nebyl, protože kvůli potížím s achilovkami i kvůli mému nastydnutí jsem toho letos moc nenaházel.“
Veselého letošní velké zdravotní peripetie začaly v červnu, týden před mistrovstvím republiky v Hodoníně. Od té doby měl problémy s kašlem a dýcháním. „Nepovedly se mi úplně doléčit, ale byl jsem schopný fungovat, po republice jsem odjel na Diamantovku a rozhodl se, že Eugene zkusím.“
Dlouhá cesta na západ Spojených států jej však semlela. „Klimatizace v letadle, časový posun i únava mě dokonale sestřelily a po příletu jsem dostal horečky,“ popisoval.
Ještě zkusil na šampionátu v Eugene aspoň jeden trénink, než usoudil, že další prodlužování trápení je zbytečné a ze závodu se odhlásil. „Přímo v Eugene jsem zahájil totální léčení.“
Probíhalo velmi uspokojivě až do chvíle, než jej při zpáteční cestě v letadle opět ovanula klimatizace.
„Po příletu jsem byl na testech a odběrech v nemocnici, ale ty naštěstí nic vyloženě negativního neukázaly, proto jsem týden po příletu do Česka začal zase trénovat, ale s mírou, abych to nepřehnal. No, nakonec jsem to asi i trochu přehnal, sem tam mě něco bolí, takové ty běžné patálie. Ale jsem tady a kvalifikace nebyla vůbec špatná.“
Medaili si ukrást nenechám. O překážkách, hledání i proměnách Ogrodníkové |
Hovory k sobě
Ve skupině házel jako poslední a dokonce už před svým druhým pokusem přemýšlel, jestli ho nevynechá a nebude tak šetřit tělo.
„To by byl zázrak, aby tě ještě dvanáct lidí přehodilo. Radši pošetři achilovku,“ promlouval sám k sobě Veselý - závodník.
„No jo, jenže na druhou stranu, neměl jsi poslední dobou skoro žádné závodní hody, aspoň si to ještě jednou zkusíš. Nebudeš si přece hrát na mistra, že to zabalíš po jediném pokusu, když ani nemáš ostrý limit,“ odpovídal si coby Veselý - trenér. Už tři sezony se totiž koučuje sám.
Rozběhl se tedy ke druhému pokusu, který byl kratší než první, tak jej přešlápl. Ke třetímu už opravdu nenastoupil. V kvalifikačním áčku byl přesto nejlepší a když se sečetly jeho výsledky s následným béčkem, patřilo mu čtvrté místo v celkovém pořadí kvalifikace.
„Občas si z té mé dvojité role závodníka a trenéra dělám srandu,“ usmál se. „Někdo se mě zeptá, co dneska jdu na tréninku, a já mu odpovím: Dneska nic, trenér mi dal volno.“
Čím je starší, tím se v něm trenérské instinkty probouzejí častěji. Dvakrát s sebou vzal letos na soustředění mladého oštěpaře Martina Konečného a snažil se mu radit. Načež Konečný v Mnichově po hodu na metu 77,49 metru doplnil Veselého a absolutního vítěze kvalifikace Vadlejcha na cestě do dvanáctičlenného finále.
„Spolupráce s Víťou mi moc prospěla,“ liboval si čtyřiadvacetiletý reprezentant.
„Sedli jsme si a snad jsem Martina v něčem i inspiroval,“ podotkl Veselý. „Jsme tu spolu i na pokoji, hodně se o oštěpu bavíme. Letos prolomil bariéru 75 metrů a většinou platilo, že když ji někdo v minulosti prolomil, už se později dostával i přes 80.“
Když tato slova pronášel, okolo Veselého cestou ze stadionu právě procházel Thomas Röhler, domácí obhájce titulu z Berlína 2018, který v kvalifikaci propadl a po výkonu 71,31 končí.
„Při kvalifikaci jsem Thomasovi radil, že příliš zpomaluje v běhu k odhodu a moc se spoléhá na ruku,“ promluvil opět jednou Veselý - kouč.
Rozhoduji se intuitivně
Právě trenéřina by se jednou mohla stát jeho plnohodnotnou profesí. „Dělám atletiku celý život, potáhne mě to k ní dál,“ nezastírá. „Mám radost, když mohu někomu poradit, nebo mu umožnit jít po jeho cestě. Je hezké být nápomocný.“
Nejdříve si však musí ujasnit, jak dlouho ještě potrvá jeho závodnická kariéra.
Už jen letos?
|
Do příštího mistrovství světa v Budapešti?
Nebo do olympijských her v Paříži 2024?
Pokrčí rameny: „Nevím. Stejně jako se i ohledně tréninku rozhoduju každé ráno intuitivně a poslední dva roky jsem ani nekoukl do žádného tréninkového deníku, bude to podobné i s mým rozhodováním o konci kariéry. Jdu z roku na rok a snažím se tím bavit.“
Že se bude bavit atmosférou nedělního večerního finále, si je takřka jist.
„Sektor je krásný, zdejší povrch mám rád. Kdyby byl příliš tvrdý, mé achilovce by to nedělalo dobře. Ale není, dobře se mi na něm běží. Celý stadion je nádherný a v neděli by mohl být plný dům. Němci jsou výborní atletičtí fanoušci, tak si finále užijeme v plné parádě.“
Zda i s dvojitou českou medailovou tečkou, tak jako na hrách v Tokiu, se teprve ukáže.
LONI V TOKIU. Zlatý medailista Neeraj Chopra z Indie (uprostřed), stříbrný Jakub Vadlejch (vlevo) a bronzový Vítězslav Veselý, tři nejlepší v hodu oštěpem na loňské olympiádě.
Veselý je realista. Ví, že už nemá mladé tělo na šest finálových ran, ale možná jen na jednu.
Ta by ale měla být parádní.
„Je to o komfortu v závodě, než se vám achilovka zase rozbolí,“ povídá. „Budu se snažit podobně jako v kvalifikaci o daleký první hod a uvidíme, co se stane. Oštěp dokáže být o jediném hodu, jak se už kolikrát ukázalo. V tom je to milosrdná i nemilosrdná disciplína.“
