Šel z jednoho rozhovoru do druhého, poprvé prožíval pocity evropského šampiona. Nové povinnosti Vítězslava Veselého nerozhodily.
Neměl by vám trenér Železný vykat, když jste - na rozdíl od něj - dokázal vyhrát mistrovství Evropy?
Ne ne, kdepak, budu mu dál vykat já a budu to dělat rád. Ale jsem moc rád, že jsem mohl potvrdit ta očekávání, která se mnou spojoval - a že to mám za sebou. Trochu mi spadl kámen ze srdce.
Velký kámen? Kvalifikace nešla podle vašich představ. Byl jste po ní hodně nervózní?
To ne, naopak jsem se docela uklidnil, když jsem z ní postoupil, tím pro mě nervozita skončila. Jasně, těsně před finálovým závodem se zase trochu objevila, ale to už jsem si říkal: Jdeš na finále, můžeš být v klidu, užij si ho. Trochu jsem se zase trápil, ale dokázal jsem se s tím poprat. Ne vždycky jde všechno jako po másle. Já věděl, že formu mám.
Organizátoři vám posunuli rozběh dál k ochozům. To pomohlo?
Malinko jo, i když stále to nebylo ideální. Pořád byl ten rozběh kratší než obvykle, ačkoli vyhovoval pravidlům. Tak jsem zase dělal kompromisy.
Co vám při závodě radil trenér Železný?
Pořád jsme řešili ten rozběh, po každém hodu jsem se ho šel zeptat. Docela mi pomohlo, když mi řekl, že potřebuju nohy zaktivnit, ať tam klidně zadrobím krok. Ty dva pokusy, kde se mi povedlo zadrobit, pak opravdu odletěly.
Myslel jste, že výkon 83,72 metru ze druhé série bude na zlato stačit?
Nemyslel. Věřil jsem, že bude stačit na medaili, když jsem tak sledoval, jak se to vyvíjí. Ale i v poslední sérii se mohlo stát cokoli. Rus Iordan na ni šetřil síly, proto dva předchozí hody neházel. A publikum hnalo domácího Mannia. Pořád jsem si myslel: Třeba mi to nebude stačit.
Stačilo. Jak jste se potom radoval? Navenek se zdálo, že jste zůstal docela klidný.
No tak usmál jsem se. Já to spíš všechno prožívám vnitřně. Řekl jsem si pro sebe: Je to tam, mohu být spokojený. Škoda jen, že mi nevyšel ideálně ten poslední pokus, byla by to taková pěkná tečka, zdejší skvělé publikum by bylo odměněné dalekým hodem.
