Ale osazenstvo, v pátek dopoledne posílené o dva tisíce školáků, dokáže udělat rachot. "Až mi ten hluk vadil, když jsem se chtěl soustředit," říkal výškař Jaroslav Bába.
Na modré ploše doběhové rovinky pro sprinty relaxoval v tureckém sedu, pak čapími kroky simuloval rozběh. K němu vyrážel vklíněn mezi dvě časomíry. "Na finále je asi budu muset posunout, potřeboval bych trochu větší náběh na značku."
Kvalifikaci zvládl, i když mu trochu zatrnulo. 224 centimetrů překonal až na třetí pokus. 227, což už stačilo na postup, na druhý.
"Modlil jsem se, abych postoupil. Nemohl jsem se srovnat s povrchem. Ještě jsem na takovém neskákal. Je to mondo, ale tupé. Na deskách na dráze pružné, ale uprostřed na betonu tvrdé."
Povrch hraje velkou roli. "Mně vyhovují spíš trampolíny, když má člověk formu, může tam skočit strašně vysoko," říká Bába, jenž má český rekord 237 centimetrů z Arnstadtu.
Přesto se mu dobře závodí i v pražské Stromovce. "Tam to pro skokany přitom není dobré, trénovat bych tam nemohl."
Stejnou halu má rád i překážkář Stanislav Sajdok. "Nejlepší je tvrdý povrch mondo, na kterém je kotník živý." Atletika v hale je někdy trochu jiná. Někomu sedí, jinému ne.
"Trénoval jsem dálkaře Honzu Leitnera, byl neoficiálním mistrem světa, vyhrál halové světové hry. V hale měl osobák 817 centimetrů, venku jen 810," říká atletický šéftrenér Václav Fišer.
"Ale naopak někdo má rád, když mu foukne vítr do zad. Milan Gombala s ním rostl, protože měl pomalejší náběhové rychlosti."
Ale i když tu neřádí vítr, někdy bývá závodění v hale neregulérní. Dvousetmetrové běžecké okruhy totiž mají klopené zatáčky. "Proto zrušili dvoustovku. Z první ani druhé dráhy nikdo nemohl vyhrát," říká Fišer.
"Ale na čtvrtku, kde se po prvním kole sbíhá, už to nevadí." Ovšem pak není běžecké klání na výrazně užším okruhu pro slabé nátury, vyžaduje lokty. "Náš rozběh byl ostrý. Ale když mi tam někdo lezl, odstrčil jsem ho," říkal Jakub Holuša. Nakonec byl "odstrčen on".
