Finále hladké stovky na mistrovství světa. Díky němu mělo letos poprvé i českou účast.
Na světovém šampionátu sedmnáctiletých v Ostravě se o titul nejrychlejšího muže planety ještě nebojovalo, s partou vedenou Asafou Powellem si to ale talentovaný mladík z městečka poblíž Sokolova může směle rozdat už za pár let.
Mistrovské finále
Rozběhy v Ostravě proplouval Zich suverénně. "Věřil jsem si," říká sebejistě. Jakoby ho v ten den nemohlo nic rozhodit. Ani finále. "Chtěl jsem běžet jako předtím. Snažil jsem se na nic nemyslet. Nic nevnímat."
Včetně radostného ryku jeho doprovodu. Trenéra Libora Dočekala i svého táty, který je s ním na každých závodech. "Snažili se mě od všeho izolovat, raději mi do hlavy nic necpali. Byl jsem sám."
Sám mezi ramenatými černochy. "Byli jako hory. Vedle nich jsem vypadal jako desetiletý," směje se. "Když jsem viděl jak jsou nařachaný, jen mě to ještě víc vyhecovalo."
S nikým z nich předtím nezávodil. Ještě v rozbězích se potkal s Říčařem, ve finále už zůstal jediný Čech.
Ale nebál se.
Rituály před startem? Nic zvláštního. "To neřeším," říká. "Jen si tak chodím. Válet se moc nesmím, aby neprochladly svaly." Pak už jen zakleknout do bloků a trefit se do výstřelu.
Do cíle zatím největšího sprintu jeho kariéry dobíhá Václav Zich šestý.
V šestnácti letech. "Už teď mi říkají bílej černoch," směje se. Rád by si přezdívku udržel i v roce 2012 pro olympiádu v Londýně. "To by byl můj vrchol," plánuje. Už příští rok se k němu může o kus přiblížit na mistrovství světa juniorů. "Chtěl bych se vejít do šestnáctky. Byl by to úspěch."
Mistrovství republiky? Už teď je pro něj jen na rozběhání. "Taky to tak podle toho letos vypadalo," směje se. Formu ladil až na větší akce: mistrovství světa a evropské hry mládeže. I tam se dostal do finále. "Byly týden po sobě, nebylo co řešit. Vlastně až tam jsem cítil pořádnou formu."
Formu, o kterou ho připravilo zranění. "Vždycky mě to zabrzdí. Když už cítím, že mi to běhá…" Takhle se trápí už dvě sezony. "Vydržet zdraví, měl bych o hodně lepší i osobák."
I tak už má pořádnou sbírku trofejí. "Medailí je plná krabice od bot." Na poháry se chystá udělat poličku. "Všechno si vystavím na zeď. Teď jsme se přestěhovali do nového baráku, bude na to místo." Kdyby nebylo, zbavovat se ničeho stejně nebude. "Medaile neprodávám. Až budu jednou velkej, můžu vzpomínat: takhle jsem tenkrát běhal."
Rychlost má v rodině
Rychle běhal už jeho táta, bývalý fotbalista. A s fotbalem začínal i syn. Pak si ale doma odhlasovali: "Jseš rychlý, budeš se věnovat atletice." Teď mu starší ze Zichů mačká na tréninku stopky.
Šestkrát týdně. Začínají rychlostním tréninkem, pak přijde na řadu vytrvalost a končí silovou přípravou.
Nejraději ze všeho má posilovnu, nesnáší zimní výběhy. "Dám dvě kolečka a jsem mrtvej, pak proklínám celý svět. Raději běhám rychle než pomalu a dlouho. To je nuda."
Nad jeho tréninkem bdí dva trenéři. První mu z Plzně rozepisuje tréninky, druhý ho má na starost přímo v Chodově. "Dělám co mi napíšou, já to moc neprožívám."
Nesoustředí se jen na sprint, atletický talent se rozvíjí zatím všestranně. "Až budeš junior, vlítneme na sprint pořádně," říkají mu. "Času mám dost. Můj vrchol přijde až tak v třiadvaceti," ví i závodník.
Školní stadion v Chodově zkoušel před časem vyměnit za větší plzeňský, pak se ale vrátil zpátky domů. "Líbí se mi tu. Mám klid, nikdo mě neotravuje. A k tréninku tu jsou dobré podmínky."
Srovnání s konkurencí mu nechybí. "Bylo by lepší, kdybych měl s kým trénovat. Takhle se ale naučím běhat sám na sebe a o tom sprint je - nesmí se vnímat okolí."¨
Až na ryk plného stadionu. "Když jsou lidi, hned běžím lepší čas," říká.
Jako každý sprinter. "Jestli na nás diváci koukají jinak než na ostatní? Asi jo. Sprint je královská disciplína, lidi to tak cítí. Chce to ale taky pořádně vypadat," směje se.
Sám teď na svém vylepšení zapracuje: ozdobí se tetováním. "Přítelkyně mi vybrala štíra. Čekám jen až bude chladněji." Ještě víc se přiblíží svým vzorům, které má doma pověšené na nástěnce: Asafu Powellovi nebo Shawnu Crawfordovi.
Nějakou dobu k nim patřil i Justin Gatlin. "Proč jsem ho sundal z nástěnky? Dopoval," vysvětluje. Sám si velké iluze o čistotě sportu nedělá. "Berou skoro všichni a málokdy se na to přijde. Jsou totiž vepředu. Je to hrozný, ale je to tak."
