Při rozhovoru sršela dobrou náladou, smála se, ale taky bylo poznat, že se lehce dojala, když se ohlížela za tím, co všechno při cestě za světovým titulem musela překonat.
„Když to řeknete nahlas, tak se mi tomu pořád nechce věřit,“ pokračovala devatenáctiletá Krutilová, která ve finále skočila 445 centimetrů. „Zní to neuvěřitelně. O takovém úspěchu jsem už dlouho snila a teď jde o realitu. Ještě nějaký den potrvá, než všechno zpracuju.“
Můžete se tedy nejprve trochu vrátit do minulosti a popsat, čím vším jste si letos musela projít?
Bylo toho vážně hodně. Tuhle sezonu šlo o problémy s třísly a stydkou kostí – celkem asi dvouměsíční výpadek. Když se to spravilo, tak mi zase tretra propíchla nohu. Dostala jsem alergickou reakci a musela chodit o berlích, protože jsem na nateklou nohu nemohla došlapovat.
Ale ani Eugene nebylo zprvu růžové, že?
Když jsem se nějakým zázrakem uzdravila a přiletěli jsme do Eugene, po dvou dnech jsem onemocněla. Závodila jsem pak za tři dny, takže šlo o celkem stresující zážitek. Ale zázraky se děly dál. (smích) Nerozumím, jak se mi podařilo všechno zvládnout a vybojovat zlato. Možná nějaký dárek za to, jak dřu, jakou mám píli a že jsem se nevzdala, ačkoliv jsem byla kolikrát na hraně.
Tyčkařka Nicole Krutilová slaví titul juniorské mistryně světa
I do finále jste se pustila se zdravotními omezeními?
Jo, noha mi znovu otekla, takže jsem si ji do tretry musela natlačit. Ale hlavně jsem měla kašel a ucpané dutiny, což při tyči, když je člověk pořád vzhůru nohama, není moc příjemné. Ale v závodě to přehlédnete.
Bála jste se, jestli vůbec nastoupíte?
Bylo to nejisté celou dobu. Ale trenér mi pořád věřil a nechtěli jsme mistrovství světa vzdát. I kdybych měla horečky, tak bych do kvalifikace nastoupila.
Nařídila jste si: Když už jsem toho letos tolik překonala, tak už mě teď nic nezastaví?
Přesně tak. Nastoupila bych, i kdybych musela do sektoru dojít o berlích. Už jsem si to nechtěla nechat ujít. Zároveň mě ale mrzela představa, že by mě nemoc mohla stát výsledek, na který jsem cítila, že jsem měla. Fakt jsem si věřila. Tuto sezonu jsem jinak skákala stabilní výkony a věděla jsem, že pokud se nesesypu mentálně, tak bych mohla skočit vysoko. Naštěstí nakonec všechno zapadlo do sebe.
Tyčkařka Krutilová je juniorskou mistryní světa, desetibojař Juliš má v Eugene bronz |
Jen při základní výšce 410 centimetrů, kterou jste při prvním pokusu shodila, vám bylo trochu ouvej, že?
Ideální start jsem neměla, pravda (smích). Ale stává se mi skoro každý šampionát, že z nějakého důvodu nezakládám na první pokus. Nicméně jsem věděla, že pokus byl technicky kvalitní a jen jsem měla měkkou tyč. Takže jsem se musela hlavně uklidnit, že skáču dobře a že všechno funguje.
Jak těžké to je ale převést do praxe?
Naštěstí mám skvělého mentálního kouče. Byli jsme připravení, že se to může stát. Tenhle scénář jsem proto měla v sobě už nějak prožitý. Na place mám s sebou i deník, kam jsem si to všechno zapsala, a utvrzovala se, že to bude v klidu. Jednoduché to samozřejmě není, ale na mentální stránce už pracuju rok a tady se to ukázalo. Jsem ráda, že se potvrdilo, že není slabost, když si jako sportovec v oblasti mentálního zdraví řeknete o pomoc.
Pak už jste zdolávala jednu laťku za druhou. Byla jste jako v takovém transu?
Říkám tomu, že jsem byla ve svojí flow. Když jsem vzala tyč do ruky a rozběhla se, tak jsem už věděla, že výšku skočím. Nevím, jak tenhle pocit popsat, ale prostě vím, že to je ono. Cítila jsem se fakt dobře. Sice skoky nebyly technicky tak kvalitní, což mě trochu mrzí, ale věděla jsem, že si pro medaili jdu.
Pokusy jste emotivně oslavovala. Když jste konečně zjistila, že máte jisté zlato, hned vám proběhla celá ta nelehká cesta hlavou?
Určitě. Nevím, jestli to bylo vidět v televizi, ale na místě jsem se složila, spadla do kolen a vyhrkly mi slzy. Celý příběh, který jsem si prožila nejen letošní, ale i minulou sezonu, se mi znovu odehrál v hlavě. Zlato pro mě znamená hodně moc.
Tyčkařka Nicole Krutilová slaví titul juniorské mistryně světa
Jak probíhaly bezprostřední oslavy?
V Americe oslavy umí. Sešli jsme se se spoustou atletů, tancovalo se, vyměňovali jsme si dresy a panovala krásná atmosféra... Moc pěkné.
Co vás čeká nyní?
Určitě regenerace. Měla jsem jeden horší pád, takže mám pravou stranu zablokovanou a musím za fyzioterapeuty. Pak jsem dostala od trenéra tři dny volno, což není úplně obvyklé (smích). Pak se vrátím k tréninku a mám ještě vyhlédnutou republiku do 23 let. Ale uvidím, jestli budu ještě schopná se pořádně soustředit, protože sezona už je přece jen dlouhá a tenhle úspěch mě i emocionálně dost vyždímal. Spíš tedy uvidíme, co přijde, a necháváme to otevřené.
