Příběh Turie Pittové, 27leté australské důlní inženýrky, byl poslední čtyři roky peklem. Minimálně při pohledu zvenčí, protože ona sama tvrdí: „Můj život je požehnání.“ Skoro se nechce věřit, že žena, která prošla takovým strašidelným zážitkem, může něco podobného pronést.
Osudný požár v buši
V roce 2011 závodila v ultramaratonu v Austrálii, když tamní buš zasáhl požár. Aby si Pittová zachránila život, musela plameny proběhnout.
A ty její život spálily.
„Během sekundy mě nehoda obrala o vše, v čem jsem byla dobrá, co jsem uměla, o vše, po čem jsem kdy toužila,“ říkala.
Doktoři jí nedávali moc nadějí, ale po zdánlivě nekonečné sérii operací její stav stabilizovali. Na všech místech, která zasáhl oheň, pak musela dva roky nosit kompresní oblek. Ale když už se zdálo všechno na dobré cestě k relativnímu uzdravení, přišel další černý moment – na operačním stole, když jí plastičtí chirurgové rekonstruovali nos, málem umřela.
V prvních měsících po nešťastné události vystupovala Turia Pittová na veřejnosti ve speciální masce.
Při zákroku přestala dýchat, ve špitále se rozezněla siréna a máma Celestine, která čekala v chodbě na výsledek operace, se zděsila. Snad ne... „Bože, jen se neodvažuj!“ říkala si matka. „Ta holka tak bojovala...“
Když se Pittová probrala, měla do krku zasunutou trubici, která jí pomáhala s ventilací. „Myslela jsem, že se probudím na jednotce popálenin s novým nosem, a místo toho jsem byla na jednotce intenzivní péče,“ divila se. „V ten moment jsem si přála jenom smrt, protože jsem tvrdě makala na zlepšení a skončila zase v původním stavu.“
Ale zase jako kdysi v ultramaratonech předvedla sílu a odhodlání a po další dřině se jí vrátila chuť žít. Dosáhnout neobyčejných věcí je možné, pokud se nevzdáváte, je její vzkaz. A nyní je její motto inspirací pro další.
O svém příběhu vypráví na přednáškách, jakkoliv je ta vzpomínka bolestná a nepříjemná. I jen myšlenka na onen strašidelný zážitek v ní budí silné reakce. „Tepová frekvence vyletí vzhůru, potí se mi dlaně, vyschne mi v ústech,“ popisovala. „A stává se to, i když jdu na zdánlivě neškodnou grilovačku. Jakmile ucítím kouř, okamžitě se přenesu zpět.“
Nevzdala se
Přes velký fyzický handicap se Pittová časem vrátila k tomu, co tak miluje – ke sportu. V rámci charitativních projektů ujela 2800 kilometrů na kole, vrhla se do dvacetikilometrového závodu v plavání, zvládla túru po Velké čínské zdi a jinou po staré incké trase v Peru. Pracuje pro charitativní organizaci Interplast, která zajišťuje operace pro podobně postižené, a loni pro ni svými výkony vydělala skoro 200 tisíc dolarů.
Letos v březnu poprvé od požáru běžela půlmaraton v triku Never give up, nevzdávej se, a loni v červnu se objevila na obálce ženského týdeníku The Australian Women’s Weekly. Časopis si vysloužil pochvalu, že není jen o krásných a úspěšných, ale i těch odvážných a bojujících. „Možná byla ta nehoda tím nejlepším, co mě mohlo potkat,“ dumá nyní Pittová. „Dala mi svobodu, abych svůj život znovu nastartovala. A dala mi příležitost být slyšena.“
Tělo jí spálily plameny, síla zůstala.
