Proto si Staněk nyní pohrává s myšlenkou, že vynechá halové mistrovství světa.
„Trochu by mě to mrzelo, protože v hale závodím rád. Ale prioritou je pro mě léto a to, abych byl zdravý,“ vysvětluje 34letý obr, který na letošním mistrovství světa v Tokiu skončil dvanáctý. „I proto jsme s trenérem přemýšleli, jak pozměnit přípravu.“
Co jste vymysleli?
Speciální cvičení. Posledních čtrnáct let jedu hala, venek, hala, venek a odpočinek zkrátka není tak ideální. Nechtěli jsme honem rychle cílit na halu, udělat tady nějaké kruhové tréninky, honem na osu, honem házet do Afriky a tak dál. Chtěl jsem tělo vyšokovat něčím novým.
Tomáš Staněk a jeho kvalifikační pokus na MS v Tokiu.
Čím přesně?
Jsou to odporová lana, která se nastavují přes tablet a dá se tam zvolit síla i zpáteční odpor. Můžu se k nim postavit jako ke kouli, je to zase jiný stimul. Není to jen cvičební nástroj do objemové přípravy, ale i prevence zranění, posílení slabších oblastí. Může to být z hlediska techniky zajímavé.
Nebolí vás svaly, o kterých jste dřív tolik nevěděl?
Ani ne, ale musím říct, že to byl trochu šok. Dřív jsem na rotace používal kladku, kdy víte, že i nazpátek taháte stejnou váhu. Tady ale zatáhnete a dostanete takovou ránu… Najednou mě bolí trup třeba tři čtyři dny. Chodíme tam většinou v pátek a do pondělí to bolí. Je to hustý.
Jak jste tento systém objevil?
Přes šéftrenéra vrhu, který nám ho doporučil. Nechci říkat, že je to jediná revoluční cesta, jak hodit dál, ale minimálně nám to přišlo zajímavé. Když jedete iks let to samé, tak si tělo víceméně zvykne. Tady se můžeme dostat do jiných rozsahů.
Bylo těžké si zvyknout?
Asi jako na všechno nové. Jdete tam jako poloslepé kuře, nevíte, co čekat. Ale je to i dobrý tréninkový deník, ukládá všechny údaje, co jste naposilovali.
Jde o zpestření i pro hlavu?
Rozhodně, chtěl jsem vypadnout ze stereotypu. Z každého zranění se snažíte poučit, aby už se neopakovalo. Svalových zranění jsem měl poměrně dost, jsem k nim asi předurčený, ale prsní sval mě trápil naposledy tak deset let zpátky.
Divoké publikum uvidí hvězdy. Na světové kamarády se těší Švábíková i Staněk |
Už jste ho kompletně doléčil?
Ano. Po závodě na mistrovství světa jsem ho trochu cítil, fyzioterapeut mě dával ještě dva dny dohromady. V Tokiu to bylo šité horkou jehlou, když jsme měli kvalifikaci i finále v jeden den. Ale zase jsem si říkal, že jde o mistrovství světa, člověk musí bojovat. A kdyby sval zase prdl, tak jsem měl spoustu času dát se znovu do kupy.
V halové sezoně se vám dařilo, na evropském šampionátu jste získal bronz. Vážně chcete příští vrchol v Toruni vynechat?
Asi by mě to mrzelo, ale vždy je to něco za něco. Ani letos jsem halu vůbec neplánoval. Když jsem odjel do Afriky, házel jsem šestnáct metrů šestkovou koulí, ale postupem času jsem se vypracoval a říkal si, že to zkusím. A byla z toho medaile. Jenže pak se něco stalo a přišlo zranění.
Což nechcete opakovat.
Přesně. Možná šlo o důsledek olympijské sezony, ve které jsem jel na plné kule. Prostor pro regeneraci pak logicky není optimální. Teď je pro mě prioritou léto. Tím, že mi utekla medaile na minulém mistrovství Evropy v Římě a venkovní sezona je braná jako ta důležitější a mám z ní jen jednu medaili, cílím hlavně na ni. Samozřejmě nezatracuju, že si v Toruni na halovém mistrovství světa nezazávodím, třeba ano, ale momentálně to není to nejdůležitější.
