Pokud máte zrovna špatnou náladu, stačí s ní strávit pár minut a zažene vám z tváře chmury.
Pravda, před rokem na mistrovství světa v Londýně jí v rozběhu do smíchu zrovna nebylo. Po sérii strkanic a nečekaných změn rychlosti jí tehdy tělo vyslalo jasný signál: Hele, dál už to fakt nepůjde.
Osmdesát metrů před cílem cítila, že ve své „nádrži“ už nemá ani mililitr benzínu. „Nohy byly tuhé, ani jsem nemohla zvedat kolena. Najednou jsem se zastavila a dál to nešlo. Jinak bych dolezla do cíle po čtyřech,“ líčila pak.
Tak prostě vyklopýtala mimo dráhu. Vzdala.
Ovšem Londýn 2017 a Berlín 2018, to byly v podání slečny Vrzalové nebe a dudy. Nebo vlastně dudy a nebe.
V Berlíně teď prošla do finále, v něm se nikoho nelekla, tělo spolupracovalo, v čase 4:06,47 proběhla cílem pátá.
„To bych nečekala. Chtěla jsem být do osmého místa a splnilo se mi to,“ povídala a mezitím se v jednom kuse smála.
FINÁLE. Češky Diana Mezuliáníková (druhá zleva) a Simona Vrzalová (zcela vpravo) bojují v Berlíně ve finále na 1500 metrů.
Loni si před závodem v Londýně postěžovala. „Vždycky se na všechny soupeřky směju, ale ony se na mě mračí. Ale stejně se na ně budu zase smát.“
Smála se tehdy dokonce i deset minut poté, co odstoupila z rozběhu. Má to v povaze.
Teď na britskou metropoli (jak jinak než se smíchem) vzpomíná: „Jo, Londýn byl obrovská facka. Jsem za ni obrovsky vděčná, protože mě nakopla a já si řekla: Příští rok všem ukážu, že nejsem až tak hrozná. Teď jsem ráda, že to dneska nebylo tak hrozné a trochu jsem i běžela.“
Tajemství svých letošních úspěchů hledá i v hrazdičce, kterou s sebou po závodech vozí.
„Mám ji i tady, včera jsem si ještě dala pár shybíků. Na posilněnou,“ hlásí. „Mě to hrozně baví. Jsem potom taková silnější a běží se mi líp. Zlepšila jsem si i styl. Vůbec hodně posiluju. Dělám i kliky.“
6. den MEZpravodajství z Berlína |
Moment, tak si v tom uděláme pořádek.
Kolik kliků udělá? „Padesát. Klasickejch. Chcete je vidět?“
Snad příště. A těch shybů?
„Třináct, čtrnáct za sebou. Celkem jich dělám vždycky sto. V sériích po deseti. Ale včera před závodem ne, takovej blázen nejsem. Dala jsem si jen dvacet, pro zahřátí.“
Dvakrát s atletikou končila, naposledy před čtyřmi lety. Až potom lékaři přišli na to, jak léčit její těžkou anémii. Neměla v těle skoro žádný hemoglobin, museli ji hospitalizovat.
Když zesílila, začala její třetí kariéra.
Časům, kdy radši běhala jen v parku a potmě, aby nikdo neviděl, jak rychle se zadýchává, rázem odzvonilo.
V roce 2016 měla osobní rekord na 1 500 metrů 4:13,54.
Loni se zlepšila na 4:07,21.
A letos už na 4:04,80.
Pokud to takhle půjde dál... No, nechme se překvapit.
Prozatím se může pyšnit, že je pátou v Evropě. To není vůbec zlé na atletku, která si ještě loni přivydělávala na atletickou kariéru výpomocí ve večerce rodičů v Českém Těšíně.
„Když jsem doma, nemusím platit nájem, ani nic jiného, tak se zároveň snažím být užitečná. Bez podpory rodičů bych to nezvládla,“ vysvětlovala tehdy.
V neděli slibovala, že ve finále na trati umře. Po něm hlásila: „Moc si toho nepamatuju. Atmosféra? Nevím. Já prostě běžela.“
BOJ O PÁTÉ MÍSTO. Simona Vrzalová (vlevo) finišuje v závodě na 1500 metrů na ME v Berlíně.
Tatínek si doma v Českém Těšíně pořídil do obchodu počítač, aby mohl sledovat dceru a nemusel zavírat večerku. Potom mohl každému hlásit: Viděli jste běžet naši Simonu?
„Nečekala jsem, že Britky půjdou tak brzo dopředu,“ vyprávěla o závodě ona sama. „Byla jsem tam zavřená a nestihla včas zareagovat. Ale byla jsem dost vyřízená. I kdybych zareagovala dřív, tak by to umístění asi nebylo lepší. Nechala jsem tam všechno. Nevím, co bych udělala líp.“
Zato moc dobře ví, co může udělat líp do budoucna.
„Musím na příští mistrovství světa trochu víc potrénovat. Mělo by to být za rok lepší. Jé, já mám ještě rezerv.“
Jakých?
„Ve všem, v tréninku, regeneraci, ve výživě. (Následuje další záchvat smíchu) Jako že ve zdravé stravě, víte? Ta hodně hapruje, přiznám se.“
Co konkrétně?
„Všechno. Nejvíc sladkosti. Jím strašně moc sladkostí, jako že fakt hodně. Musím to omezit.“
Ovšem teď ještě ne. Za to páté místo se přece musí i odměnit.
„To každopádně,“ odkýve. „Jídlo tu sice nemají nic moc, ale koupím si kolu a čokoládu. To mi stačí.“
Kdyby té čokolády bylo čistě náhodou víc, hrazdička jí v boji s kaloriemi přece pomůže.
„Mám ještě na čem pracovat“Mezulianiková, druhá Češka ve finále Když do Berlína na evropský šampionát přijížděla, s finálovou účastí vůbec nepočítala. Skvělým výkonem v rozběhu se však do nejlepší dvanáctky dostala a při své premiéře mezi nejlepšími mílařkami Evropy skončila Diana Mezuliáníková desátá. „Jsem spokojená,“ ujistila. „Nechtěla jsem být dvanáctá, takže za tu desítku jsem ráda. Jediná možnost, jak bych si mohla polepšit, by byla nějaká kolize nebo taktická chyba soupeřek. K tomu ale nedošlo, tak to dopadlo podle papírových předpokladů.“    Do finále vstupovala s plánem, že se bude držet na zadních pozicích a v závěru se pokusí zaútočit. „A to první kolo se jen tak klusalo, jenže pak šla dopředu Muirová a trochu se to roztrhalo. Já jsem byla docela na konci a než jsem zareagovala, chvilku to trvalo. Ale zase to nebyla až tak fatální chyba, která by ovlivnila závod,“ říkala šestadvacetiletá atletka. Mistryně republiky na osmistovce z roku 2015 poznala, že evropská špička je přece jen výkonnostně o kousek dál. „Mám na čem pracovat, holky ve finále byly trošku jinde. Abych zvládla dva závody tak v krátké době, na to ještě musím přidat v tréninku. Ale byl to skvělý impulz. Finále, plný berlínský stadion, skvělý zážitek.“ Může ji „nakopnout“ podobně jako Londýn kolegyni Vrzalovou. |
