Legenda české atletiky slaví devadesátiny. V úterý k nim dostala vojenský řád i poukázku na let vrtulníkem. Také sama rozdávala dárky jiným.
Ta medaile, jak vás to napadlo?
S Ťopkem (manželem Emilem) jsme si jednou prohlíželi naše pozlacené medaile a říkali jsme: Měly by být celé ze zlata, i kdyby byly menší. A tak nás napadlo: Nějaké zlato doma máme, třeba po babičce, tak ho dáme dohromady a necháme z něj vyrobit čtyři malé tenké medaile, co budou i pro naše úspěšné atlety, ti budou koukat.
Kdo je má?
Jednu já, jednu dostal Honza Železný, jednu teď Bára a jedna mi zbývá, ale už vím, komu ji asi dám.
Když se nyní ohlédnete za těmi vašimi 90 lety, co během nich bylo úplně nejkrásnější?
Budete se divit, ale léta od 45 do 55. To je člověk ještě docela v kondici, není ještě pajdavý, a už má zároveň rozum ze života. Ví, že si nemůže všechno dovolit, ale že si má užívat všeho toho pěkného, co je.
Vám však elán vydržel dodnes. Kde ho nabíráte?
Mně už se nezdá, že ho mám tolik. Do 89 let jsem si připadala normálně, až když jsem pak viděla číslo 89 na dortě, trochu jsem se lekla. A před dvěma měsíci pic, naráz se to na mě začalo sypat, pokousala mě kočka, já jsem sama spadla, měla jsem špatnou nohu, praskl mi obratel, jedno k druhému. Jako by mě organismus chtěl varovat: Pozor, už toho mám dost, dej mi pokoj. Když člověk stárne, nesmíte po tom těle chtít bůh ví co. Ono je natažené na určitou dobu a pak je potřeba povolit a hodit tam... no zpátečku zrovna ne, to se nedoporučuje, ale třeba trojku.
Dokážete si představit, jak byste ten život prožila, kdybyste v roce 1946 nezačala házet oštěpem?
Asi by bylo všechno úplně jinak. Ale dál bych se věnovala sportu. Chtěla jsem být tělocvikářkou.
Když jste slavila pětaosmdesátiny, říkala jste, že si musíte dát po obědě šlofíka a pak se pět kilometrů projít. Ještě to dodržujete?
Tak ten šlofík je opravdu potřeba. Ale povím vám, teď jsem byla slavit narozeniny na Moravě v Rožnově a Kopřivnici, kde pořádají i lidový běh z Emilova rodiště. Žasla jsem, co sportovních akcí tam pro školy je. To se mi moc líbilo. Je potřeba vést děti ke sportu.
Co byste si přála do dalších let?
Já? Ještě tu chvilku pobejt, i když tohle přání už je takové trochu vachrlaté. Jestli toho nechci příliš moc... Ono i těch 90 už stačí. Nemůžu si stěžovat. Ten život byl zajímavý, plný práce a úspěchů.
Kolik gratulací jste teď dostala?
Já to nepočítala, mám je doma na hromadě. Byli jsme celý týden na Moravě, vrátili jsme se teprve v pondělí. Dám si k tomu decku červeného, Modrého Portugalu, a v klidu si k nim sednu a prohlídnu si je.
Mezi dárky máte i poukaz na let vrtulníkem. Poletíte?
Jo tak ona to je letenka! A tak to jó, to si musím pořádně naplánovat, kam poletíme - a nechám k tomu udělat raut a aspoň placatku slivovice vezmu do kabiny. Už jsem dvakrát vrtulníkem letěla, jednou i do Bruselu. Strašně to řvalo, ale když přistaneme v pořádku, ráda se svezu zas.
