Plánujete do té doby ještě někde závodit?
Za dva týdny půjdeme mistrovství republiky. Ale před tím mezistátkem jsem nebyl zdravotně úplně v pořádku, týden před odletem jsem si udělal něco se žebry a bolí mě to i teď. Nevěděl jsem, jestli vůbec jet, ale trenér řekl, že to zkusíme. Sice mě to bolelo celou dobu, při dýchání, ale závod jsem dotáhl až do konce.
Kdy a jak jste se zranil?
Stalo se to se při jedné rozcvičce. Udělal jsem krátký výběh na 60 metrů a něco se mi tam zablokovalo. Nijak extra mě nevyšetřili, ale byl jsem za fyzioterapeutem na Dukle a ten mi řekl, že to není natrhnuté. Ale i tak to bylo docela nepříjemné.
Takže jste v závodě nemohl makat na sto procent?
Dost mě to limitovalo. Na šedesátce jsem se nemohl ani soustředit, myslel jsem jen na tu bolest. Věděl jsem, že to bude nejhorší na prvních 30 metrech, takže jsem v podstatě polovinu ani pořádně neběžel. Všichni mi utekli a já je teprve začal dobíhat. Taky v kouli jsem dal jenom jeden pokus. Ani jsem se nerozcvičil, protože právě při tom mě to bolelo nejvíc.
Přesto jste předvedl docela dobrý výkon - 15,14 metru.
Takřka osobák. A šel jsem pryč. Ve výšce jsem zase skočil 197 a dál jsem už neskákal.
Myslíte na zajímavý výkon na pražském halovém mistrovství Evropy?
Abych tam mohl závodit, musím se umístit do osmého místa letošních tabulek, takže by mi to už mohlo stačit. Ale na to se nechci spoléhat, protože vím, že mám na víc. A když budu v pohodě, tak bych měl na republikovém šampionátu udělat přes 6000 bodů.
Což je jen 95 bodů za osobákem. Takže jste i přes drobné bolístky dobře připraven? Na čem jste na soustředění pracovali?
Tréninky byly něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý. Do toho jsem začal dělat školu, takže jsme jeli jenom na čtrnáct dní do Tater. Tréninky jsme měli v šest ráno, protože tam bylo dost lidí, tak abychom se s nikým nemačkali. Pak jsem ale doháněl školu. Bylo toho na mně docela dost. V prosinci jsme jeli na Kanárské ostrovy.
Škola, příprava – dá se to zvládat?
Na kanáry jsem už jel nemocný. Měl jsem tehdy trochu krizi, jestli toho nemám už moc, jestli jsem to nepřepískl. Pak jsem musel školu trochu vypustit a soustředit se na trénování. Ale na soustředění jsme udělali hodně práce.
Co studujete?
Prvním rokem humanitní studia na Metropolitní univerzitě. Je to soukromá škola, ale mám individuální studium. Ve čtvrtek mám nejtěžší zkoušku z politiky roků 1848 - 1918, od Palackého k Masarykovi. Do mezistátka jsem se neučil, tak teď to musím všechno nastudovat.
Co z vás pak jednou může být?
Třeba politik?
To byste chtěl?
Třeba se ve mně časem něco probudí, ale teď bych asi nechtěl. Na škole máme politologii, historii, psychologii, filozofii... Důležité je, že nesedím na zadku jak většina atletů. Ekonomka mě nelákala v žádném případě, to by mě nebavilo, i když jsem teď zkoušku dal v pohodě. A tělesnou výchovu bych taky nechtěl, abych nemusel jezdit místo tréninku například někam pádlovat na vodu.
Když se o vás mluví jako o „vícebojaři budoucnosti“, co to podle vás znamená?
To mi lichotí, ale nevím přesně říct. Nejsem tady jenom já. Je tady ještě Jirka Sýkora, který je taky mladší a má šanci něco dokázat, taky Marek Lukáš. Dostal jsem se do špičky docela brzo, tak tím to možná vzniklo, ale pak mě trochu zabrzdilo zranění. Kluci, které jsem před dvěma roky porážel, jsou teď někde jinde a já se musím dotahovat.
Co vás teď nejvíc těší?
Že mě atletika baví. Minulou sezonu to tak nebylo, měl jsem krizi, říkal jsem si, že mě furt něco bolí. Teď je tu nová skupina, super parta, energický trenér a já mám z atletiky opět radost.
