Tehdy, před jedenácti lety, byla studentkou sportovního gymnázia, která nosila oranžové náušnice s květinou, naslouchala slovenskému mystikovi a bydlela na pokoji s přítelem, výškařem Bábou, s nímž se občas prali o notebook.
Tvrdila, že rozhodně nechce mít děti už někdy v šestadvaceti. A s titulem juniorské mistryně světa v dálce platila za velký talent světové atletiky.
Od té doby vystřídala několik disciplín a vedle sebe i několik mužů. Už není mladým talentem. Za týden jí na mistrovství světa v Pekingu bude 29 let. Dospěla, změnila se. A cítí, že konec kariéry se blíží.
Co bylo pro osmnáctiletou Denisu tehdy v olympijských Aténách 2004 nejdůležitější?
To už je tak dávno. Chtěla jsem pořád jen vyhrávat, vyhrávat, vyhrávat. Šla jsem si za tím a všechno ostatní mi bylo jedno. Byla jsem taková docela drzá holka.
Už nejste?
Ne. Občas bych se k té zdravé drzosti asi měla vrátit. Poslední dobou při závodech až příliš moc chci a jsem potom na dráze svázaná. Měla bych běhat radostněji.
Jak se běhá radostněji?
Tak jako v Helsinkách. (Tam byla na ME 2012 stříbrná.) To se hned pozná na stylu, je uvolněnější.
Přitom už byste měla být rutinérkou velkých závodů.
To asi i jsem. Na mladých holkách pozoruju, jak se klepou už na rozcvičováku. Já si říkám: Je to jen závod, nejde o život. Znervózním, až když písknou na stadionu.
Také o své tělo pečujete jinak než kdysi, že?
Musím. Dřív jsem ani nechodila na rehabilitace, nebylo to potřeba. Rychle jsem regenerovala a všechno zvládala. Teď musím po těžkém tréninku na masáž, nebo se druhý den ráno ani nepostavím na nohy. Došlo mi, že zdraví je základ.
Co vás momentálně nejvíc bolí?
Výrůstky, co mě bolely loni, akorát že tentokrát na druhé noze. Ale nejde o nic, co by mě kdovíjak omezovalo. Musím to zaklepat.
Za těch jedenáct let se zásadně měnily i vaše životní priority?
To rozhodně. Sport už pro mě není vším. Teď jsem si zrovna vzala hypotéku. Koupila jsem si malou řadovku a budu se stěhovat. Už prostě myslím na to, že se chci zajistit do dalšího života. Nedělám atletiku pro peníze, to ani nejde. Ale pokud se mi v ní bude dařit a aspoň trochu se zabezpečím na další léta, budu ráda. Přece jen se ten konec blíží, co si budeme namlouvat.
Poprvé jste si vzala hypotéku?
Kdysi jsem si ji brala na byt v Ostravě, ale pak jsem se přestěhovala do Prahy. A tady bych chtěla i zůstat. Takže bylo načase se po něčem porozhlédnout, dokud jsou hypotéky takhle nízko. Ve Stehelčevsi u Kladna budu sousedkou Martiny Blažkové (trenérky). Budu ve vlastním, ne někde v podnájmu. To by mě mělo nahodit i psychicky.
Nahazuje vás zjevně také nový vztah s vícebojařem Adamem Helceletem, vypadáte vedle sebe šťastně. Ale už předtím jste nejspíš poznala, že udržovat vztah je pro vrcholovou sportovkyni značně komplikované.
Určitě musí být váš partner trochu tolerantní, když jste sportovec. Odjíždím vždy docela na dlouho na soustředění. Ale na druhou stranu, když se z nich vrátím, jsem relativně dlouho i v Česku. Každopádně je jednodušší mít vztah s atletem než s někým z jiného sportu. S Adamem si teď můžeme společně plánovat také ta soustřední.
Hovořila jste o konci kariéry. Jak moc je blízko? Kdysi jste mi tvrdila, že chcete závodit do olympiády v Riu.
A možná i rok po ní. Ale kdo ví... To bude záležet jen na mně, že?
Čím se potom budete živit?
Já pořád říkám, že budu rodit děti. (směje se)
A až s tím skončíte?
Asi budu podnikat. Jen nevím v čem. Čekám na správný nápad.
Máte podnikatelské geny?
Snad jo. Spíš si neumím představit, že bych byla zaměstnancem, který každé ráno jezdí na sedmou do práce, je tam do čtyř, kouká do počítače a nedělá nic sám pro sebe. Ale třeba i to by mě nakonec bavilo. Podnikat v Česku může být složité. Hlavně musíte najít obor, kde je ještě k podnikání prostor.
Žádný vás teď nenapadá?
Každou chvíli se to mění. V poslední době mě začalo bavit dělat dorty. Tak mě napadlo, že bych si otevřela malou cukrárničku. Klidně bych tam mohla ty dorty i sama dělat, protože si u toho psychicky odpočinu.
Trenérkou byste být nechtěla?
Momentálně ne. Radši bych si dala od atletiky nějakou pauzu. Jsem v ní dost dlouho, každý den chodím na stadion. Já a trenérka? To už by asi bylo dost na nervy.
Kde v současnosti hledáte od atletiky únik?
Třeba když peču nebo míchám nějaké směsi. Nebo když si zařizuju baráček. Tam je tolik starostí. Chci se jednou doma cítit pěkně, ale zároveň se snažím vybírat věci, které nejsou zbytečně předražené. Což bývá v Praze problém.
Těšíte se na den, kdy vaše kariéra skončí a začnete jiný život? Nebo se ho spíš bojíte?
Těším se, ale zatím si ho neumím představit. Ještě nenastal ten správný čas. Až to přijde, tak to přijde. Může se stát vážně cokoliv. Můžu skončit klidně i po téhle sezoně.
Těsně před olympiádou?
Takových už bylo. Olympiáda je nádherný zážitek, ale v normálním osobním životě to není vrchol.
Takhle byste před jedenácti lety rozhodně nemluvila.
To bych řekla: To jste se zbláznili, olympiáda je nejvíc! Ale i do Ria se podívat chci, to je fakt. Nebudu ještě tak stará, abych tam nemohla předvést dobrý výkon. Anťuchová ji ve dvaatřiceti dokonce i vyhrála.
A Američanka Demusová byla v roce 2011 mistryní světa po narození dítěte. Vy byste závodící matkou být nechtěla?
Já nedělám disciplínu, kde je jednoduché se vracet. Kdybych už měla rodinu, chtěla bych se jí věnovat.
