Přála si, aby nepršelo.
Přála si, aby to byl hezký a dramatický závod.
Přála si, aby si z něj odnesla některou z medailí.
A úterní večer v Londýně je pro ni večerem, kdy se přání plní.
Teplota klesá na šestnáct stupňů, lehký vánek ovívá tváře, diváci v opět vyprodaném hledišti Olympijského stadionu vytahují svetry a bundy.
Ale déšť nepřichází.
Barbora Špotáková vkročí na stadion, kde už zažila tolik radosti, a hned ji to napadne: „Tohle je moje místo, můj stadion. Tady jsem neporazitelná. Tady to prostě nemůže špatně dopadnout.“
Tak klidná je, tak sebevědomá.
Když její sokyně dostávaly před finálovým kláním otázku, kdo je největší favoritkou oštěpu, takřka unisono odpovídaly: „Špotáková.“ Byla to prvoplánová odpověď, vždyť žádná z nich toho nedokázala tolik jako tahle blonďatá Češka.
Ovšem v duši se Kolaková, Tugsuzová a spol. možná utěšovaly: Už je přece stará, ukážeme jí.
Žena z Jablonce, která přišla, aby porazila soupeřky i věk, měla jiný názor. „Tenhle stadion byla má motivace, proč jsem pokračovala dál i po olympiádě v Riu. Chtěla jsem všem těm holkám ukázat, že ještě nepatřím do starého harampádí, že moji minulou sezonu ovlivnila zlomená noha a že se mnou ještě musí počítat.“
Přesně to nyní provádí.
Vedeš – ale neraduj se příliš
Ve druhé sérii se pořadí přelévá jako voda ve fontáně na Trafalgarském náměstí. Do vedení jde Běloruska Chaladovičová a poté mladičká chorvatská olympijská vítězka Kolaková, když jiná, o čtrnáct let starší olympijská šampionka Barbora Špotáková bere oštěp do ruky a rozehrává svoji partii s časem.
Sprinterky se ve druhém rohu stadionu právě chystají ke startu na 200 metrů, startér už je připraven.
Stihne hodit ještě před nimi?
Ne, nestihne, běh má přednost. Tentokrát se však nenechá vystresovat jako při prvním pokusu v kvalifikaci. Zatímco vítězka rozběhu Duncanová protíná cíl, Češka se už rozbíhá. „Pojď, Báro,“ ozve se z hlediště.
Odhodí oštěp a ten letí, letí... a letí.
66,76! První místo!
Usměje se, zvedne ruku i prst, ale žádná bujará gesta nepřidává, snad pamětliva dávných slov kouče Jana Železného ze stříbrného šampionátu v Tegu 2011: „Neraduj se ze svých hodů během soutěže příliš, vyvádí tě to z koncentrace.“
Teď je to tedy hlavně hlasatel na stadionu, kdo ji oslavuje: „Barbora Špotáková, šestatřicet let a stále tak skvělá.“
Šestatřicet let?
Kdo by jí je hádal?
Od začátku finále překypovala energií. Už během rozhazování běhala po oválu, simulovala hody nasucho, poskakovala, cvičila, hýbala se. „Občas mám při závodech pocit, že ostatní holky tam jen tak sedí a já pořád někde pobíhám,“ říkala před šampionátem. Opět to tak vypadá.
Nevíte o mentálním kouči?
Ovšem to neznamená, že by se jí protivnice předčasně poklonily a složily zbraně. „Budu muset hodit ještě dál, těch 66 metrů mi nebude stačit,“ sama sebe přesvědčuje.
Li LIng-wej, nejmladší a prozatím překvapivě i nejlepší z tria Číňanek, se na ni v sektoru neustále usmívá. Ne ne, já se na ni smát nebudu, třeba je to lest, pomyslí si Špotáková. Sama k sobě si říká: Ne ne. To víš, já se na tebe usměju a ty mě pak sejmeš. Až mnohem později, když už bitvy tohoto večera budou dobojovány, s úsměvem prohodí: „No, možná ten úsměv byl jen jejím vyjádřením úcty ke stáří.“
Ostřelují ji (naštěstí marně) nejen dvě z tria Číňanek, ale i dvacetiletá Turkyně Tugsuzová, zatímco Kolaková naopak potvrzuje svá vlastní slova: „Mojí největší soupeřkou jsem já sama.“
Zas a znovu se oštěp Chorvatky, první dámy letošních světových tabulek, zabodává příliš brzy do země jako rychle letící torpédo s nízkou dráhou letu, až i český kouč Rudolf Černý pronese, že „ta dneska není schopna pořádně hodit“. Poblíž nás sedící reportérka chorvatského Jutarnjiho listu usoudí: „Sara potřebuje mentálního kouče.“
Špotáková nikoho takového nepotřebuje. Malý úsměv si dovolí, když čtvrtým pokusem opět přehazuje 65 metrů.
I po páté sérii stále vede.
Je to blízko, tak strašně blízko.
Moc dobře však ví, jak šesté pokusy dokážou převrátit závod naruby. Šestým pokusem kdysi přehodila na pekingské olympiádě Rusku Abakumovovou, šestým pokusem zvrátila pořadí letos na Diamantové lize v Londýně. A šestým pokusem ji pro změnu v Lausanně překonala Kolaková.
Cokoliv se stále může stát.
Štěstí, slzy, euforie
Sara Kolaková zakončuje večer svého velkého trápení hodem na 40 metrů. Už pouze pokus Číňanky Li LIng-wej dělí českou matadorku od zlaté euforie.
Pětašedesátiletý trenér Rudolf Černý sedí na tribuně mezi početnou čínskou enklávou, se kterou částečně splývá červenou reprezentační bundou, a trne.
„Třásl jsem se do posledního hodu,“ přizná.Zato jeho svěřenkyně? „Hrozně zvláštní pocity jsem měla,“ bude vyprávět Špotáková. „Cítila jsem takový podivný vnitřní klid, že to dobře dopadne, ale zároveň jsem si pořád říkala: Tohle přece nemůže vyjít, ten druhý pokus mi nemůže stačit.“
Loni, když byl v poslední sérii v Riu v ohrožení její olympijský bronz, se celá třepala. Tehdy líbala svého maskota Pídu, aby čaroval a bronz ji zachoval.
Tady Pídu na chvíli vyndá z tašky, načež ho zase zandá. „Nemohl se na to dívat, tak se zase otočil.“ ̈
Potom ho několikrát políbí. Pro štěstí. „On je důležitý,“ ujišťuje.
Slečna Li zavře oči, pak je zase otevře, rozběhne se a hodí. Češka se dívá.
A potom už je to jisté. Barbora Špotáková je mistryní světa! Deset let po Ósace 2007 je znovu nejlepší, opět zlatá.
Chvíli přemýšlí, jestli se jí to nezdá. Ne, opravdu nezdá.
„Najednou mi to došlo a vyhrkly mi slzy. Tak silný pocit štěstí jsem dlouho nezažila,“ svěří se. „Tady v tom londýnském vzduchu musí být něco kouzelného.“
Chytne se za hlavu, načež vezme oštěp a odkráčí na svůj spanilý korunovační hod, pokus jisté šampionky. Skandovaný potlesk 55 tisíc diváků, jejichž oči hledí pouze na ni, ji při něm doprovází.
Délka už není podstatná. Vymrští náčiní do dáli, postaví se hned u čáry odhodu a zvedne triumfálně ruce nad hlavu.
PODRUHÉ! Barbora Špotáková se stala podruhé v kariéře oštěpařskou mistryní světa.
Přeleze hrazení a políbí svého životního partnera Lukáše, ostříleného hasiče, který ji vzápětí ekvilibristicky vyzdvihne do výše i s červenomodrobílou českou vlajkou. Co to dělá, vždyť já nejsem žádná baletka, taky bych mohla sletět dolů, bleskne jí v hlavě.
Lukáš předtím seděl ve 14. řadě, očním kontaktem a posunky udržovali kontakt. Teď o své milé vykládá: „Po všem, čím si Bára prošla za poslední roky, a hlavně po té loňské zlomenině nohy bylo pro ni strašně těžké vrátit se k takové výkonnosti. A ona to dokázala.“
"One couldn’t help feel there were 55k people intruding" Goosebumps as Barbora Spotakova celebrates #IAAFworlds https://t.co/8zIDMuJlIm https://t.co/y2b7epGTpS
Vítězka dostává k ústům mikrofon a promlouvá k tribunám: „Je to prostě fantastické, díky za podporu.“ A už se jí zase derou do očí slzy.
Opravdu si to zasloužím?
Ve chvíli, kdy se k semifinále nad překážkami chystá na dráze Zuzana Hejnová, dosud poslední česká mistryně světa v atletice, rozběhne se ke svému čestnému kolu žena, která zlatou šňůru prodloužila.
Číňanky, majitelky stříbra a bronzu, běží čestné kolo samy, daleko od ní. Vychutnává si zlato po svém. Kamery ji zaberou, ukáží, jak si cosi pro sebe mumlá. „To není možný, to není možný,“ neustále opakuje.
STŘÍBRNÁ, BRONZOVÁ... A TA ZLATÁ. Oslavy medailistek.
Hejnová vítězí v semifinále, Špotáková na svoji spolubydlící z hotelového pokoje čeká, plácnou si. Nádherný den, bláznivý večer. A bláznivý návrat.
Před pěti lety triumfovala Barbora Špotáková v olympijském finále v Londýně stylem start-cíl. Nyní je tu v 36 letech nejstarší z finalistek, coby matka čtyřletého syna. Už po minulé sezoně na chvíli uvažovala, že kariéru „dojede“ jen na půl plynu, bez medailových ambicí.
Ještě že to neudělala.
Protože jinak by v té studené londýnské noci neslyšela píseň Kde domov můj a nemohla by si ji zazpívat.
Letmo s námi promluví v mixzóně v útrobách stadionu a už ji zase ženou: „Musíte na vyhlášení.“ Většina disciplin je má až následujícího dne po finále, ale oštěp žen je výjimkou.
„Přišly jsme, postavily nás do řady, šup šup, běžte. Vystoupila jsem na nejvyšší stupeň a vidím tam v hledišti Bára ultras i další Čechy, který mávají vlajkama. Pak koukám na vlajku, hraje hymna. Najednou všichni mí fanoušci zpívají česky i já zpívám. Nádhera. Víc nejde v atletice zažít. Tohle je nejvíc.“
Před závodem se z pověrčivosti ani nedívala, jak vypadá medaile pro mistry světa z Londýna. Teď ji má na hrudi, bere ji do rukou, prohlíží si ji.
Poznej 10 rozdílů...Medaile jsou jiné, roky taky, účes se změnil. Ale zlato zůstalo a ta žena taky. Bára Špotáková, mistryně světa 2007+2017 https://t.co/P0hXVLBUyn
„Jo, ten tvar je dobrý,“ popisuje zlatou medaili a dojetí se opět vkrádá do hlasu. „Je na ní hrozně moc symbolů, některým ani nerozumím. Je krásná. Tady je na ní vyrytý i oštěp. A je tu také Londýn, to moje památné město. Vidíte? Tady je Big Ben, Tower Bridge, parlament. Atletika a Londýn, to bude pro mě navždy krásná kombinace. Věřila jsem, že to bude dneska dobrý. Ale že se to opravdu stalo, že jsem vyhrála, doteď nechápu. Je to něco úžasného. Nevím, jak se to stalo. Neumím to ani popsat. Nevím, jestli si to vůbec zasloužím.“
Ale jistě, zaslouží. Vítězství, zlato i oslavu.
„Tady sice všude brzo zavírají, ale něco už máme vymyšlené,“ uculí se její Lukáš. „Takový den se přece musí zapít.“
