„Jakmile vyhlásili nouzový stav, uzavřeli vzdušný i námořní prostor. Letadla nelétala, lodě nepluly, z Maroka se nedalo dostat,“ líčí česká maratonkyně koronavirové nesnáze.
V této sezoně toužila uspět na pražském maratonu. Chtěla se také probojovat na olympijské hry v Tokiu a ke všemu jí mělo pomoct právě marocké soustředění.
Jenže z ideálního tréninkového kempu se stal horor.
Místo tří týdnů strávila Pastorová s trenérem Seitlem v Ifrane přes dva měsíce. A domů se dostali díky náhodě.
Muselo být hodně nepříjemné, když jste zjistila, že v Maroku na pár týdnů uváznete.
Bylo, protože jsem měla i stopku s trénováním, což je paradox, protože do Maroka jezdíme kvůli tréninku. Závody, které jsem měla běžet, už sice padly, ale i tak jsem chtěla trénovat. Jenže jakákoliv procházka z bytu byla průser.
Jakto?
Venku byla spousta policajtů a vojáků. Vycházet se mohlo pouze od deseti do pěti odpoledne, a to jen k nejbližším obchodům, což hodně kontrolovali. Poznali by, kdybych vyběhla. Když jsem někde pobíhala, hned tam stálo policejní auto, kde mi vysvětlovali: No sport!
Ani na stadionu nešlo trénovat?
Stadion taky uzavřeli. Bydleli jsme blízko lesa, kam se sice dalo vyběhnout, ale musela jsem kvůli tomu přeběhnout dvě cesty, po kterých jezdili policisté a kontrolovali, čili taky skoro nemožné.
Takže z ideálních tréninkových podmínek jste náhle přešla k hororovým.
Přesně tak. Maroko je skvělé místo pro trénink vytrvalostního sportu. Ifrane je v 1 600 metrech nad mořem, je tam krásná příroda, vždyť se tomu říká malé Švýcarsko. Ale tohle jsme nečekali.
Čím jste se v těch týdnech zabavila?
Když to šlo a mohla jsem být na wi-fi, což rozhodně nešlo pořád, tak jsem si pouštěla různé filmy, hodně jsem cvičila díky YouTube, měla jsem posilovací gumy. Asi jsem dělala to, co sportovci v Česku, když museli být v karanténě. Jen já jsem to prováděla v Maroku.
Petra Pastorová za svým koučem Ottou Seitlem během tréninku v Maroku
A k tomu jste netušila, kdy se vrátíte domů.
Bylo to psychicky náročné. Nemohla jsem se hýbat, přestalo mi to dávat smysl a i to, že jsem byla tak daleko, a nevěděla jsem, kdy se vrátíme... Mám doma tři kluky, proto tohle odříznutí od světa bylo hodně nepříjemné.
Nejtěžší dva měsíce života?
To zase asi ne. Nejtěžší je, když někdo zemře, což se naštěstí nestalo, ale těžké to bylo.
Jak dlouho už jste doma?
Vrátili jsme se 29. dubna, takže už skoro měsíc.
V Maroku je stále vyhlášený nouzový stav. Jak se vám vlastně povedlo vrátit?
Byla to náročná cesta. Ani teď letadla nelétají, pořád mají zavřený vzdušný i námořní prostor, takže komerčními lety to nešlo. A hlavně, tohle platilo i po celém Maroku: zákaz vycházení, zákaz pohybu občanů venku. Do toho začal ramadán, takže všechna opatření se ještě zpřísnila. Už jsme nesměli chodit ven ani brzy ráno a večer. Hrůza! Jenže my jsme se potřebovali dostat do Marrákeše na letiště, což z Ifrane, kde jsme měli soustředění, bylo skoro 600 kilometrů.
Takže?
Byla to i trochu náhoda. Nejprve jsme kontaktovali lidi z české ambasády v Rabatu. Ti nám napsali, že Poláci chystají evakuační let, takže bychom se domů mohli dostat spolu s nimi. Jenže s Polskem byl problém, protože mají uzavřené hranice, proto jsme mohli letět jen s mezipřistáním v Berlíně, což nakonec šlo.
Z Berlína jste se pak do Česka dostali jak?
Tam mě to taky překvapilo. Vystoupili jsme z letadla a nikde nebyly vůbec žádné kontroly, což jsme nečekali. Nikdo nám neměřil teplotu, nic nekontroloval. Přistáli jsme v 9 hodin večer a druhý den odpoledne nám jel autobus Regiojet, kterým jsme se dostali do Prahy.
Takže celkově cesta pak zabrala přibližně dva dny?
Ano, to určitě. Přes dva dny, protože než jsme se dostali zpátky do Ostravy, taky to trvalo. V Praze už bylo kontrol hodně, byla tam hygiena, policie. Měli jsme přistavené auto na Troji, kde jsme ho nechali, protože jsme netušili, že budeme v Maroku tak dlouho. Sanitka nás z Holešovic převezla na Troju, což už nebyla taková komplikace jako dostat se z Ifrane do Marrákeše, to bylo opravdu hodně komplikované.
Povídejte: jak se vám povedlo urazit těch 600 kilometrů, když se nedalo vycházet?
Potřebovali jsme potvrzení z ambasády, že se musíme dostat na letiště. Poslali nám je, ale nebylo kompletní. Měli jsme štěstí, že jsme předtím na stadionu potkali trenéra Abda, se kterým jsme se seznámili. Dal mi na sebe telefonní číslo, což bylo štěstí, když nás sebrali policajti.
Prosím?
No, zatkli nás. Vracela jsem se z tréninku a najednou nás naložili do auta. Snažila jsem jim vysvětlit, že jsem sportovkyně, ale nepomohlo to, tak nás odvezli na stanici, kde jsme strávili dvě hodiny, protože jsme se nedokázali domluvit. Furt mi dávali telefon k uchu, posílali další a další komisaře, ale já francouzsky neumím a oni zase neumějí anglicky. Naštěstí nás Abdo zachránil a vzal nás pod ochranu.
A pak vám pomohl i s cestou na letiště?
Ano, odvezl nás. Ale nejprve nám vyřídil všechny papíry. Chodil čtyři hodiny po úřadech, aby vyřídil to, co v papírech chybělo. Zlatý člověk.
Petra Pastorová slaví v cíli Pražského maratonu český titul.
Teď se pomalu vracíte k normálnímu tréninku a snad i k závodům. Už máte nějaké v plánu?
Vypadá to, že podzimní závody budou, takže Run Czech a Volkswagen Maraton bych měla běžet. Kolem Ostravy už začaly menší závody, ale to je pro mě spíš trénink. Ráda bych se dostala do zahraničí, v červenci jezdím do Francie na velké klání v půlmaratonu. Ale jak to bude, zatím asi nikdo z nás neví.
Sportovci doufají, že za rok bude olympiáda.
I já. Určitě bych to chtěla zkusit. Zaběhnout co nejlepší čas. Bohužel jsou limity zmrazeny, takže kdybych na podzim zaběhla nějaký dobrý čas, tak se mi to nepočítá, což je asi spravedlivé, protože v různých státech jsou podmínky pro trénink i závodění různé. Akorát je to demotivující pro celou sezonu. Ale věřím, že už bude líp.
