Jenže tím jako by na sebe překážkář Petr Svoboda přivolal smůlu. Závod na 60 metrů sice vyhrál, ovšem v cíli mu tvář zkřivila bolestivá grimasa. Poranil si tříslo.
„Někde za druhou překážkou jsem ucítil bolest, ale nebyla nijak ostrá. Napadlo mě, že jsem si asi udělal ‚koňara‘ o překážku,“ prozradil rodák z Vysočiny.
Měl jste zastavit...
Jo, já vím. Na to, kolik mi je, jsem zauvažoval jako dítě. Většinou mě při něčem takovém vždycky zabrzdila ostrá bolest, která teď ale chyběla. V tom byla zákeřná.
I přes zranění jste nakonec závod zvládl jako vítěz, takže v tomhle směru asi musíte být spokojený. Nebo ne?
To ano, přál jsem si vyhrát. Ale hned bych to vítězství vyměnil za zdraví. Cítil jsem, že můžu atakovat nejlepší světový čas, vylepšit český rekord. Věřil jsem si na neuvěřitelný výkon. Jenže takhle jsem od druhé překážky běžel na techniku, zhruba na 60 procent.
Co vám blesklo hlavou v cíli, když jste si uvědomil, že to asi nebude jen nějaká modřina?
To se nedá publikovat. Bylo mi smutno, když jsem si představil, o kolik můžu přijít mítinků, které mi můžou pomoct ke konfrontaci se super soupeři a k velkým časům. Nadával jsem si. Naštěstí to ale nakonec není zase až tak vážné.
Jakou zprávu jste se tedy dozvěděl od lékaře?
Že mám v tom třísle něco natrženého a že bude nutné zhruba čtrnáct dnů rehabilitovat. A pak začnu pomalu trénovat a přidávat si.
Takže březnové mistrovství světa v Birminghamu byste stihnout měl?
Udělám pro to maximum. Vlastně před každým velkým výkonem jsem si něco poranil.
Jinými slovy zranění před důležitým závodem znamená ve vašem případě příslib úspěchu?
Můj trenér vždycky říká: Pán Bůh to tak chtěl. Chtěl, aby sis odpočinul, aby ses připravil na den D a závod Z. A já v to věřím. Nemůžu si dovolit přestat věřit.
Těsně před ostravským mítinkem jste prohlásil, že se cítíte stoprocentně zdráv a v kondici. Nepřemýšlel jste, že byste si taková prohlášení pro příště odpustil? Abyste to nezakřikl...
(usmívá se) Možná bych si to měl zakázat, co? Ale ne, já na tohle nevěřím, Naopak podobná prohlášení mi pomáhají při zvyšování sebevědomí. Šel jsem do všeho na sto procent a před domácím publikem chtěl zaběhnout nějaký strašně rychlý čas, kterým bych posadil soupeře na zadek. Jenže ten můj přehnaný chtíč v Ostravě způsobil, že jsem to tak moc rval, až jsem to skoro urval.
Nedělají si z vás už kvůli všem těm zraněním kamarádi legraci? Třeba ve stylu, že jste něco jako fotbalista Tomáš Rosický?
Jako pan skleněný? (směje se) Zatím ještě ne, ale čekám, kdo s tím přijde jako první. Naštěstí můj trenér je takový malý Stramaccioni (kouč fotbalové Sparty Praha). Ten si mě nechá, určitě mě neprodá. ( směje se)
