V únoru roku 2007 přilétla z Jihoafrické republiky hrozivá zvěst: světového rekordmana v desetiboji trefil na tréninku oštěp. Ihned se vynořily vzpomínky na podobné nehody, které skončily smrtí. Ale Šebrle měl obrovské štěstí, unikl s jedenácti stehy a tragédie se v jeho podání rozplynula v úsměvnou historku. "Neříkejte mi jednohubka, raději špíz," vtipkoval pak olympijský vítěz a mistr světa.
Zato autorce (ne)šťastného hodu nebylo do smíchu. "Byla jsem strašně vyděšená a cítila jsem se hrozně. Naštěstí Roman nebyl vážně zraněný," oddechla si Viljoenová. "Jsme dobří přátelé, ani se na mě nezlobil," vyprávěla potom. "Kdybych s tím oštěpem v rameni ještě patnáct metrů běžel, mohla mít světový rekord," odbýval to se smíchem Šebrle.
Teď už by český veterán tak daleko oštěp poponášet nemusel. Viljoenová se během posledních sezon stala jasnou africkou vrhačskou královnou, získala i dvě zlata na Hrách Commonwealthu, těsně před MS podruhé ovládla Světovou univerziádu a její trenér Terseus Liebenberg se dokonce nechal slyšet: "Má potenciál na překonání světového maxima."
Že na jeho slovech něco bude, dokázala Viljoenová třetím místem na mistrovství světa v Tegu. Už její jistý kvalifikační počin budil respekt a ve finále se navíc ukázala jako veliká bojovnice. Ruska Abakumovová se Špotákovou si házely svůj vlastní závod. A sedmadvacetiletá atletka, která v mládí koketovala s kriketem, se bila o bronz s další favoritkou Christinou Obergföllovou.
Úvodním počinem založila na 64,36 metrech, Němka kontrovala výkonem o tři centimetry delším. Viljoenová se vzápětí zlepšila na 65,20, soupeřka ji čtvrtým pokusem zase přehodila o čtyři centimetry. Pátá série: výborné podmínky, nahecovaná Jihoafričanka a daleký hod. 68,38 metrů = kontinentální rekord, zlomená Obergföllová končí v slzách...
"Bronzová medaile z mistrovství světa - to je pro mě něco speciálního. Na hod za osmašedeát metrů jsem se hodně nadřela, ale vím, že tvrdá práce se vyplácí. Jsem šťastná, že můžu světu ukázat ty nejlepší africké schopnosti a že jsem dala své zemi medaili," chrlila ze sebe po finále rozradovaná Viljoenová.
Pro své přemožitelky měla jen slova uznání. "Maria a Barbora byly skvělé, byl to jeden z nejhezčích závodů, co jsem zažila. Ale teď už se nemůžu dočkat, až budu slavit."
Až Sunette Viljoenová doslaví, vrhne se zase do práce. A v příští sezoně bude zase chtít lovit české atlety, byť tentokrát jistě nekrvavým způsobem. Protože dostat se v olympijském finále v Londýně před Barboru Špotákovou, to by mohlo znamenat...