"Před chvílí jsem přišla. Těžká masochie. Kdybyste mě při tom viděl, dáte mi korunu," říká světová šampionka ve vrhu koulí z roku 1983. "Zato když doběhnu, jsem hrdá. Vyhrávám sama nad sebou. Bolí to. Ale já jsem výkonná a disciplinovaná. Nepřipustím, abych nedokázala, co jsem si předsevzala."
Koulí házela do 39 let. Potom už nikdy. "Jednou jsem z kruhu odešla, tak bych považovala za trapné objevit se tam znovu. Tečka."
Co dělají šampioni
1. díl:
|
Do rohlíků se sama nezakousne. "Stačí mi, když cítím, jak voní." Od známých slýchá: "Ty snad nejíš nic jiného než salát." Nejsou daleko od pravdy, ačkoliv přemáhat se musí. "Když teď v řeznictví krájeli teplou sekanou, začaly mi téct sliny jak psovi. Ale nekoupila jsem ji."
Jen příležitostně si dopřeje neřest jménem škvarky. "Jsem žena určitého věku. Nemůžu mít v oblečení, co nosím, postavu jak koulařka."
Někdejší medailový pokoj musel doma ustoupit rozrůstající se šatně, cenné kovy přestěhovala do skříněk, zlato z Helsinek 1983 půjčila na výstavu do Zlína. Medailí má i tak kupy, ty z mistrovství republiky občas rozdává mladým atletům. "To je úžasný výchovný prostředek, ne?"
Lásku k zlatým trofejím přenesla do záliby ke zlatým šperkům, nosila jich desítky. "Jenže jak mě s nimi pořád fotili, tak jsem to uťala. Teď mám jen dva zlaté řetězy a náramek se spoustou zlatých přívěsků od známých."
V červenci oslavila šedesátiny, věk ovšem nic nemění na její extrémní ctižádosti. Co si Fibingerová umanula nyní? "Abychom v pekárně navzdory krizi nikdy nemuseli propouštět. A abych splnila slib, že česká atletika nebude mít míň peněz než dřív."
Její hurónský řev radosti z šampionátu v Helsinkách se stal legendárním. "I rozhodčí mi tehdy fandili, dělali na mě během závodu posunky," vzpomíná ráda.
Letos odveze 20 obchodních partnerů na mistrovství do Berlína. "Ale rychle se zase vrátím. Jsem pryč čtyři dny a začínám být neklidná." I proto nikdy nejela na dovolenou.
