Charlotte Brownová je nevidomá, ale ani handicap ji nezastavil v jejím snu být jednou z nejlepších v disciplíně, která se zdá neuskutečnitelná většině lidí i bez poškození zraku.
„Konečně!“ vydechla a svým skokem dokázala, že s odhodláním a touhou jde všechno. „Tohle nebyl příběh o mně, byl o všech těch, kteří s něčím bojují.“ Když pak kráčela k pódiu pro bronzový důkaz svého úspěchu, hrdá a šťastná, po jejím boku cupital její nejbližší partner - slepecký pes Vador.
Brownová se narodila zdravá, ale v 16. týdnu se u ní začal rozvíjet šedý zákal. Poté podstoupila první ze série operací včetně implantace umělých čoček, zrak se jí stabilizoval a vydržel až do 11 let. Jenže pak se znovu začal kazit. Do roku 2013 ještě částečně viděla, i když nedokázala rozeznávat barvy a ve tmě ani tvary.
Následně přišla o zrak úplně.
Navzdory postižení je hrdá na svou nezávislost. „Když můžu něco udělat sama, je to lepší,“ kývla. „Ale když potřebuju vědět, jestli mám obě ponožky stejné, pak je pravý čas někoho se zeptat.“ U šatníku možná tápe, ale jakmile se má rozběhnout, odrazit a letět vzhůru, k tomu asistenta nepotřebuje.
Tyčku si poprvé osahala v 7. třídě. „Protože jsem chtěla zkusit něco nebezpečného a vzrušujícího.“ Nyní závodí s úzkostlivým důrazem na detail, protože všechno má spočítané a cestou k odrazu už není prostor na korekce.
Vador ji dovede na stadion, pak leží u sektoru a sleduje, jak jeho panička vyráží za pokusy. Ta si odměří sedm kroků rozběhu a naslouchá při nich slabému zvuku „pípátka“ u odrazu, aby věděla, kdy tyč zapíchnout do „šuplíku“ a vyletět.
V boji o medaili na úvod dvakrát opravovala, na 335 centimetrech byla a nakonec přeletěla i 350 cm. A právě to byla medailová hranice. „Kolik lidí by tohle dokázalo?“ podivovala se vítězka Sydney Kingová. „Když se mi nedaří, její příběh mě tlačí vpřed.“
Ovace vestoje od fanoušků, které neviděla, byly Charlotte odměnou. „Přijela vyhrát,“ říkal její otec.
Bylo to vítězství s bronzovým leskem.
