"Nejsem dámička, ale ubytování je hodně spartánské," tvrdí diskař Libor Malina.
Vítejte v Otaniemi, stále funkční Olympijské vesnici z roku 1952.
Tehdy ji Finové otevřeli, protože Sovětský svaz a jeho satelity odmítly sdílet vesnici Käpylä s "kapitalistickými" sportovci. Letos zabydlel Otaniemi celý atletický svět. V budově C3 společně s Poláky, Bělorusy a Kyrgyzy i česká výprava.
Cihlové třípatrové domy obklopuje jezero a zeleň. Rostou tady borovice a břízy, mezi skalami pobíhají veverky. "Nedivte se, že jsme byli nadšení," vypráví Fišer. "U nás se zplanýrovalo pole a postavilo sídliště. Tady jsme žili v přírodě."
Jen interiér domů vyvolává u dnešních atletů rozpaky. Ve společenské místnosti Čechů jsou toho času jedna židle a televize. Pokoje? Strohé místnosti 4x4 metry. V jednolité koupelně odděluje sprchu od umývadla aWC jen plenta.
Roman Šebrle má privilegium, pokoj číslo 168 obývá sám. Ostatní se nastěhovali po dvou.
Přes rok jsou v Otaniemi univerzitní koleje. Zdi, popsané od studentů, organizátoři před šampionátem vybílili. Najednou vypadají až příliš mdle. Tyčkařka Hamáčková s diskařkou Cechlovou je vzaly útokem, za pomoci nůžek a izolepy.
V jejich pokoji teď visí dva plakáty šampionátu, obrázky západu slunce i sprintujícího Carla Lewise. "A taky něco z dívčích časopisů," uculí se Pavla Hamáčková. "Nebo jim to tu zase popíšeme?" napadá dálkařku Martinu Darmovzalovou.
Prostěradlo místo záclon
Malina nechal doma diskmana, protože si říkal: Ve vesnici budou přípojky na internet. "Vůbec mě nenapadlo, že nakonec nám na pokoje nedají ani televizi. Jsme tu jako v kobce. Zažil jsem už lepší bydlení."
A horší? "Jen v Polsku, na mítinku ve Varšavě." Darmovzalová se ozve: "To nebyl v Rusku. Na Jaltě jsme jednou bydleli v sanatoriu, co postavil už Lenin. Od té doby ho asi neopravovali."
Barbora Dibelková, senzace výpravy, televizi nepostrádá. Přivezla si knížku Navzdory básník zpívá od Loukotkové. "Nebo se večer slezeme u masérů a povídáme si. Mně se tu líbí," říká.
Výškařka Iva Straková vyřešila problém s chybějícími záclonami. "Dala jsem si do okna místo nich prostěradlo," líčí. Vzápětí přinesli organizátoři modrý závěs...
Ale nedostatků bylo po příjezdu víc. "Chyběla ramínka i mýdla," popisuje šéf týmu František Fojt.
"A my postrádáme záchodovou štětku. Žádat o ni je blbý, co? Nejspíš si ji koupíme," dodává Věra Cechlová.
Atletům hradí ubytování mezinárodní federace, jejich doprovod platí 75 dolarů za noc. "Na šampionátech není takové bydlení neobvyklé. Stačí si zvyknout," povídá Hamáčková.
Při mistrovství Evropy 2002 v Mnichově posloužila zdevastovaná vesnice z olympiády 1972. "V Sydney jsme bydleli v buňkách a na šampionátu v Göteborgu ve stlučených dřevěných baráčcích. Mnohem hůř než tady," porovnává Fišer.
Na flákotách se šetří
Naproti, v bloku C2 se nachází Místnost ticha, určená k meditacím.
I s vyznačeným směrem na Mekku! Opodál se v kapli konají svatby. Obří okno za oltářem odkrývá nádherný výhled na les.
Poblíž tréninkového stadionu je Village Club. Plakát zve na "oldies" disko nebo hip hop v podání DJ Duny. "Diskotéka? Hmm, tam můžu akorát tak sedět na baru a popíjet pivo," přemýšlí zraněný překážkář Jiří Mužík.
Ve velké jídelně podávají večeři do druhé v noci. "Chybí nám tu flákoty," říká Hamáčková. Masa je vskutku poskrovnu. Sortiment jídel se proti minulosti zhoršil.
"To je všeobecný jev. Na atletických akcích se čím dál víc šetří," podotýká Fišer. "Ještě minule tekla kola z automatů proudem. Teď nám jen rozdávají lahve s vodou."
Hamáčková si napraví chuť na pultech s nanuky. "A v obchodě za vesnicí jsme s Věrkou Cechlovou narazily na plzeňské pivo. Ale ještě jsme nepily. Až po mistrovství. I když nebude co slavit," plánuje s úsměvem.
