Plný stadion? Povedlo se. Elektrizující atmosféra? Taky. Úžasná soutěž? Ano, to byla. Zlato pro Katar? I to se splnilo.
Mutaz Essa Baršim uhájil svůj titul mistra světa při jednom z nejhezčích comebacků, jaký kdy atletika viděla.
Po měsících plných pláče, pochybností, jestli se po zranění vrátí na vrchol, nedostatku času na přípravu to dokázal.
Je znovu mistrem světa.
Je znovu pýchou Kataru. Vždyť už samotné jméno Mutaz v arabštině znamená pýcha. A pyšní na něj v pátek byli všichni.
Až do 230 centimetrů neměl Baršim s výškou žádný problém. Pokaždé skočil na první pokus s velkou rezervou a za ohlušujícího jásotu publika.
Obhájce titulu Musa Essa Baršim ve finále výškařů na MS v Dauhá.
Oblékl si mikinu, tepláky, nasadil šedou kšiltovku a čekal, kdo ze soupeřů mu ještě zůstane. Zůstalo jich dost. Zvlášť, když se pak Baršim ocitl na hraně vyřazení – 233 centimetrů skočil až na třetí pokus.
„V takových situacích musíte zůstat absolutně v klidu. Mně se to naštěstí povedlo,“ usmíval se.
Náramně. Baršim pak na první pokus zvládl 237 centimetrů, a to mu k vítězství stačilo. V tu chvíli jako kdyby se celý šampionát přesunul na jiné místo, než na jakém se odehrávaly soutěže předchozích dnů.
Chalífův stadion najednou neuvěřitelně hučel. Tleskalo se, bubnovalo, povzbuzovalo.
„A bylo to vážně úžasné. Všichni přišli, aby mě dneska podpořili, a já je chtěl tak moc potěšit. To oni jsou hrdinové, ne já,“ líčil Baršim.
Někteří návštěvníci sice prozradili agentuře Associated Press, že dostali lístky zdarma jen proto, aby na atletiku šli, ale to nevadilo. Byli tam a fandili. Jedním z prvních gratulantů byl přímo na ploše i sám katarský emír Tamím ibn Hamad Al Sání.
„Byl velmi šťastný. Přišel za mnou po konci závodu a říkal: Velmi dobře, nemám slov. Udělal jsi víc, než kdo mohl očekávat. Je na mě pyšný a já jsem taky,“ popisoval Baršim. „Nebyl jsem ve stoprocentní formě, ale s těmihle lidmi jsem na všechno zapomněl. Bylo mi jedno, jestli se zraním, chtěl jsem tam nechat všechno.“
A taky nechal.
Kdo by si to před rokem pomyslel.
„To jsem dal zrovna pryč berle a dělal první kroky k návratu. Mé zranění bylo fakt vážné, mohlo mi ukončit kariéru. V takovou chvíli si ale uvědomíte, že je normální čelit podobným výzvám. Zanedlouho mi vyjde kniha, kde všechno vysvětlím,“ prozradil.
Zkoušíte světový rekord a najednou neumíte chodit
Sezonu 2018 přitom začal skvěle. Létal vysoko, velmi vysoko. Zvládl 236 centimetrů, 238 i 240.
Jenže pak přišlo osudné datum – 2. července.
Na mítinku Gyulai Memorial v maďarském Székesfehérváru byl v takové formě, že si na laťku nechal nastavit 246 centimetrů. Výšku, kterou by překonal bájný světový rekord Javiera Sotomayora.
Při prvním pokusu se laťky jen lehce dotkl, přeletěl ji a ona po chvíli měkce spadla dolů. „Byl to asi jeden z mých nejlepších skoků vůbec,“ prozradil pak.
Ani druhý pokus nevyšel a třetí byl zlomový…
… přetrhl si při něm vazy v kotníku.
„Bylo to zvláštní. Pokoušíte se skočit světový rekord a o chvíli později nemůžete chodit,“ popisoval. „Hned jsem věděl, že je to zlé, protože takovou bolest jsem nikdy nepocítil. Myslel jsem si, že jsem skončil.“
Těžko najdete v těle pro výškaře důležitější vazy než ty v kotníku. Podstoupil operaci, přišel o zbytek sezony a přišel i o start té současné.
„Ve sportu se ale takové věci stávají. Rozhodl jsem se být atletem, tak s tím musím počítat,“ bral to po pár týdnech sportovně.
Už dřív měl velké problémy se zády. Se zlomeným obratlem dokonce získal bronz na olympijských hrách v Londýně.
Moc dobře ví, jaké to je překonávat bolest.
Zvlášť, když celý Katar doufal, že se do světového šampionátu stihne dát dohromady. Že bude znovu tak dominantní jako v minulých sezonách a získá doma kýžené zlato.
Původně se měl vrátit už na Asijských hrách v dubnu, ale pár dní před začátkem svůj start odvolal.
„Ještě nejsem připravený. Nechci něco riskovat a pak přijít o mistrovství světa. Mluvil jsem o tom s koučem, doktory a chci se vrátit, až budu 100procentně zdravý,“ vysvětloval.
Nakonec se vrátil až na konci června v Sopotech, kde skočil 227 centimetrů. Stejnou výšku pak zvládl v Londýně, ale na Weltklasse v Curychu to bylo jen 220 centimetrů.
Očividně ještě nebyl ve své kůži.
Vzdal se závodů a místo toho trénoval. Že to byla správná varianta, ukázal už v kvalifikaci světového šampionátu, kterou zvládl bez jediné chyby.
Domácí výškař Mutaz Essa Baršim ve finále MS v Dauhá.
A když pak jako jediný přeskočil 237 centimetrů, mohl slavit druhý titul mistra světa.
„Vyhrál jsem spoustu medailí, ale tuhle poprvé doma, o to je to speciálnější,“ radoval se.
Když na ploše poskakoval a obíhal stadion s katarskou vlajkou, jeden z fanoušků přišel za jeho polským koučem a řekl mu: „Chci vám poděkovat, že jste všem těmto fanouškům dal jeden z nejšťastnějších momentů jejich života.“
A může jich být víc.
Baršim se totiž ani po zranění nevzdal úvahu o světovém rekordu.
„Víte, s ním je to těžké. Nemůžete si říct, že budete opatrní, půjdete do toho na 80 procent a překonáte světový rekord. To nejde. Musíte jít na hranici rizika a neřešit, co přijde potom,“ říká. „Že bych měl teď ale větší respekt? Spíš naopak. Ten pokus v Maďarsku mi dodal tolik sebevědomí, že jsem respekt k rekordu ztratil. Vím, že jsem ho málem měl. Dalo mi to extra motivaci.“
Zdálo by se, že už teď kromě rekordu přemýšlí i o hrách v Tokiu, kde bude chtít získat své premiérové zlato z olympiády.
On má ale pro tuto chvíli přízemnější cíle.
„Ve sportu je neustále další a další soutěž. Já ale hlavně potřebuju dovolenou. Potřebuju nechat odpočinout mysl a hlavně, potřebuju ztloustnout a sníst všechno, co chci,“ směje se.
