Česká steeplařka na mistrovství světa v Londýně neprošla z rozběhu, tradičně jej ovládli právě zástupkyně afrických velmocí. „Už účast sama je pro mě odměna,“ říká. Loni těsně přišla o olympiádu, limit nezvládla o titěrných osm setin. A tak se rozhodla, že vyrazí trénovat tam, kde to umí možná nejlépe na světě. Do Itenu.
Sekanová požádala o veřejnou podporu a v rámci takzvaného crowdfoundingu částku 85 tisíc korun dokonce o pár stovek překročila. „Přála jsem si to, ale nepočítala jsem s tím. Moc si cením toho, jak mě lidé podpořili,“ je vděčná.
A tak vyrazila do Keni.
Iten je de facto legendární lokalita. Trénovali tu olympijští šampioni Kipketer, Birra, Rudisha. I první odkaz v Googlu vám nabídne možnost zkusit si tady běžecký kemp. Existují tucty článků, ba i studií o tom, proč jsou Keňané na těchto distancích předurčeni k úspěchům. Genetické dispozice, konkurence, touha po lepším životě...
Lucie Sekanová (vzadu uprostřed) během prvního rozběhu na trati 3000 metrů s překážkami na mistrovství světa v Londýně.
Sekanová zde byla pět týdnů a názor má: „Já myslím, že to mají od narození. Když trénují v téhle výšce a pak sjedou dolů na závody, najednou mají spoustu kyslíku.“
Toho kyslíku, který se jí naopak docela často nedostával. „Musím říct, že vzhledem k nadmořské výšce to nebylo ideální,“ přizná. „Aklimatizace trvala nějakých 15 dní, bylo to náročné.“
I to je cenné poznání; ani lokalita proslavená tolika šampiony z vás dalšího „automaticky“ neudělá. K čemuž se přidávají další poznatky. „Stačí je sledovat, jak válí trénink co trénink. Jak chodí lehoučce na vyklusání, což u nás moc neznáme; i to je dobré vidět, že se neběhá jen rychle. A hlavně v jakých podmínkách žijí, to je neskutečné. První týden se mi docela chtělo domů – můžeme být rádi, kde žijeme my,“ popisuje.
Momentka z Itenu, líhně špičkových běžců.
Kromě nezpochybnitelných běžeckých zážitků totiž sbírala hlavně ty životní. I když díky příspěvkům přejících měla vyšší standard, líčí: „Ani v těch lepších podmínkách občas netekla sprcha a nešla elektřina.“ Afrika je syrová, její obyvatelé však unikátní. I pro Sekanovou.
„Všichni vás zdraví, hlavně děti. Ty je nádhera vidět,“ rozzáří se jí tvář a na zápěstí si mne keňský náramek na památku. „Jasně, někdy také škemrají peníze. Ale jinak jsou usměvaví. Některé děti se k vám přidají a běží, v sandálcích třeba kilometr drží naše tempo. To jsme koukali. Jsou fakt šikovní!“
Kromě tradiční Šumavy plánuje napříště sbírat kilometry ve vyšších lokalitách spíš v Livignu či ve Svatém Mořici. Vzpomínky na Afriku jí však zůstanou navždy: „Rozhodně jsem ráda, že jsem to zkusila.“
