Patří k indiánskému kmeni Tarahumara (v původním jazyce Rararumi) z mexického státu Chihuahua, jehož členové žijí v proslulém Měděném kaňonu v severozápadním koutu této země. Jsou považováni za nejlepší „přírodní běžce“ světa a nedělá jim problém zdolávat i stakilometrové vzdálenosti.
Pro ultramaratonskou komunitu jsou Tarahumarové díky tomu naprostými ikonami. Antonio (24) a Talina (29) Ramirezovi mezi nimi z běžeckého hlediska patří ke špičce a svoje schopnosti posledních sedm dnů předvádějí při ojedinělé návštěvě Evropy na Moravském ultramaratonu s centrem v Lomnici u Tišnova.
 |
Organizátoři závodu – vesměs jde o účastníky slavného mexického Caballo Blanco Ultramarathonu, pořádaného s účastí a ve prospěch kmene Tarahumara – si jejich přivítáním splnili sen.
„Každý z nás má nějaké srdcovky. Pro mě je jednou z nich Moravský ultramaraton a druhou poznávání života indiánů. Jako malý kluk jsem si na ně hrál. Tarahumarové u nás, to je splněný sen, zážitek na druhou,“ září blanenský běžec Milan Daněk, jeden z těch, u nichž myšlenka na pozvání vzácných hostů na Moravu vznikla.
Skupina nadšenců, v jejímž středu byl nejen Daněk, ale také přední čeští ultramaratonci Daniel Orálek a Tomáš Rusek, pozvánku přednesla v březnu osobně v Mexiku. Tam vyhlásili, že nejlepší muž a žena z řad Tarahumarů, umístění při Caballo Blanco Ultramarathonu, obdrží startovní čísla do Lomnice.
246 kilometrů za jeden den. Čeští běžci zvládli legendární ultramaraton |
Antonio a Talina Ramirezovi jsou z osmi sourozenců, běhá jich pět. Antonio si cestu na Moravu vysloužil druhým místem v hlavním závodě na 80 kilometrů, Talina vyhrála poloviční trať. Aby mohli strávit tři týdny v Evropě, museli jim Daněk, Orálek, Rusek a spol. zaplatit kromě startovného i kompenzaci za ušlou sklizeň, o kterou na opačné straně zeměkoule přicházejí. Celkem jde o několik desítek tisíc korun.
Ramirezovi za ně absolvují nejen Moravský ultramaraton, který v sobotu končí, ale ještě příští sobotu Transmoravský masochistický terénní běh, taktéž v okolí Tišnova a Brna.
„Vyplacené peníze bereme jako dar jejich komunitě, jinak by sem nepřijeli. My běháme za medailemi, oni, když to má pro ně hmotný význam. Tak to je,“ připouští Daněk, indiánským jménem podle své postavy a stylu běhu Valící se medvěd.
Antonio Ramirez po dokončení etapy Moravského ultramaratonu.
Jak se potvrzuje tento týden, zmíněný rozdíl je jen jedním z mnoha, které mezi oběma kulturami jsou.
Mít tak svoje sandály
Po stezkách ve svých kaňonech jsou vytrvalci zvyklí běhat v řemínkových sandálech, řečených huaraches, vyrobených ze starých pneumatik. V Evropě však museli nazout klasické běžecké boty, což se na nich těžce podepsalo. Od druhé etapy Moravského ultramaratonu bojoval Antonio s puchýři a Talina se zraněním palce.
„Kvůli běhu po zdejším asfaltu musíme mít tenisky. V sandálech by se nám to nestalo,“ odhadoval Antonio po úterní 3. etapě, kterou se po prvenství v 1. etapě a slušném umístění v rámci druhého dne docela protrápil.
Plaše se usmíval a pohledem bloudil všude možně, když jeho slova ze španělštiny překládala tlumočnice. Indiáni nejsou na bezprostřední kontakt, ve sportovní komunitě zcela normální, vůbec zvyklí. Žádost o rozhovor přijali bez problémů, na první pohled však bylo poznat, že série otázek, přerušovaná žádostmi o společnou fotografii ze strany přihlížejících, jim vlastní není. Podání ruky přijímají s ještě většími rozpaky.
Po stezkách ve svých kaňonech jsou vytrvalci zvyklí běhat v řemínkových sandálech, řečených huaraches, vyrobených ze starých pneumatik. V Evropě však museli nazout klasické běžecké boty, což se na nich těžce podepsalo. Od druhé etapy Moravského ultramaratonu bojoval Antonio s puchýři a Talina se zraněním palce.
„U nich doma bych je o fotku nežádal, ale u nás to žádný prohřešek není, tak proč ne?“ vysvětloval jeden z běžců, okouzlený přítomností Tarahumarů.
Prakticky hned od příjezdu provázejí sourozence Ramirezovy srdečné pohledy. Čeští běžci neprojevují svoje nadšení tak agresivně jako kdysi fanoušci Beatles, před nimiž hudebníci museli prchat, vděk za příjezd svých ikon však sdílejí rádi.
Tarahumarové jsou jiní, mezi cizími lidmi se cítí jako nazí v trní. „Na baráku mi za zády projdou z pokoje do koupelny a já o tom ani nevím,“ říká veterán českého ultramaratonu Tomáš Rusek. Dvojici má na starost, tráví spolu nejvíc času. „Věc není ta, že oni se moc nebaví s námi. Oni se nebaví ani mezi sebou. Hovory mezi mužem a ženou neznají. Antonio je často na mobilu, Talina se drží stranou. Není to nezdvořilost, takoví jsou i doma. Jednou jsem v Mexiku fotil skupinu žen na chodníku a tvářily se úplně stejně jako u nás Talina, a to se mezi sebou bavily. Až když jsem je svým úsměvem trochu obměkčil, začaly se taky lehce usmívat,“ vysvětluje Rusek.
Quiche? Noste na stůl!
Bolesti nohou Antonio během týdne řešil obutím o číslo větších bot a přidáním druhých ponožek. Dvě etapy vyhrál, dříve nepoznaná opakovaná zátěž na asfaltu ho však nakonec uhnala. Ve čtvrtek už etapu pro bolesti kolen vzdal.
Maraton? A co jich dát 104 v řadě? Jak americká paraatletka plnila výzvu |
„Tarahumarové zvládnou velké distance, etapy den co den však neznají. To je problém,“ soudí Rusek.
V prvních dnech prý obletované sourozence potrápila i česká strava. Pokud mohli, vybírali si polévky nebo fazolová jídla, citelná pro ně je i absence obvyklého nápoje z kukuřice a vody na trati. „Chybí mi, asfalt je však daleko horší než tohle,“ přiznává Antonio. Lehce kuriózně si v lomnické cukrárně oblíbil slaný koláč quiche.
Mimo trať naopak pookřává. Na pozornost si zvyká, Daňka prý překvapil anglickým „thank you“ místo dřívějšího odtažitého odhlédnutí. Mimo Mexiko je podle svých slov teprve podruhé, jeho první zahraniční zkušeností byly závody v Kalifornii.
„Antonio si to u nás užívá, to už víme. Před ním smekám, na Tarahumara je úžasně komunikativní. U Taliny bohužel není jak zjistit, zda je spokojená, a nebudeme to vědět asi nikdy,“ krčí rameny Daněk.
Přestože i v Lomnici lze zaslechnout názor, že „přesazení“ dvojice Tarahumarů z jejich vlastního do odlišného světa je sobecké, Daněk si za ním stojí.
„Rozhodně jejich pozvání nelitujeme. Je to velká věc pro nás i pro ně. V Mexiku je jejich start u nás sledovaný a pomůže i jim, zpopularizuje se jejich život. Není důvod brát to negativně,“ míní Valící se medvěd.
