„Když Roman překonal světový rekord, chtěli jsme mu poslat esemesku, ale nesehnali jsme číslo.“ Deset a půl tisíce lidí žije v tomhle klidném městečku. Když se procházíte jeho ulicemi, je to jako výlet do literární historie. Kousek od zámku je Poláčkovo náměstí, podle slavného rodáka.
Nebo je tu Wolkerova ulice, tady vyrostli třeba koulař Remigius Machura nebo Irena Francová, šampionka ve skibobech. A v ulici, jíž dal jméno Alois Jirásek, bydlel od tří do sedmnácti let Roman Šebrle. „Váží si ho tu. Kolik jeho plakátů jsem rozdal,“ vypráví Dušan Urban, Šebrleho nejlepší kamarád.
„Lidi si zakládají na tom, že je Roman odtud. I když se občas říká, že je Lanškrouňák. Tam se narodil, ale dětství prožil tady.“ Tady Šebrle hlídal na zahradě mateřské školy, kde kdysi pracoval jeho otec, před chlapci ze sousedství. „Tehdy jsme ho nenáviděli,“ vypráví se smíchem Urban. „Školka nám byla nedostupná, záviděli jsme mu, že tam může být. Ale pak jsme se skamarádili.“ Seděl se Šebrlem u vína...
Dva kamarádi spolu hrávali fotbal, chodívali na diskotéky nebo zažili týdenní výlet stopem po jižních Čechách. „Bylo nám tehdy sedmnáct a s lahví vína jsme večer čekali na Hluboké, až rozsvítí hrad. A Roman už tehdy říkal, že bude nejlepším desetibojařem na světě,“ vypráví Urban.
Urban a Šebrle jsou víc než kamarádi, spíš hodně blízké duše. Byli si navzájem na svatbách. Šebrleho téměř ročního syna Štěpána dělí pět měsíců od Urbanových dvojčat. „Pro dcerku jsme ženicha asi už našli a vybrali jsme i dobré jméno,“ říká Urban. „Štěpán a Denisa Šebrlovi. To půjde.“
...teď sbírá jeho čísla dresů Urban má doma všechna startovní čísla Šebrleho slavných závodů. Dokonce i to z desetiboje v Götzisu před dvěma lety, v němž Šebrle překonal světový rekord. „Roman mě jednou škádlil, že mi tohle číslo nedá,“ říká Urban. „Jenže zapomněl, že už ho mám.
Ale když bude hodný, možná mu ho jednou věnuju do domu.“ Před lety bylo pro sportovní fanoušky v Rychnově složité si Šebrleho představit jako atleta. Trenéři Šulc a Chvojka ho cepovali k fotbalové kariéře. Už jako dorostenec byl známý po celém kraji, zaujal i ligový Hradec Králové.
„Roman v každém sportu vynikal,“ vzpomíná Urban. „Byl to náš nejlepší střelec. Dal klidně šest gólů za zápas. Měl v sobě úžasnou rychlost a dynamiku.“ Při fotbale si zlomil nohu. V jednom zápase za mladší žáky zůstal Šebrle po souboji s brankářem ležet na zemi. „Vstaň, to rozběháš!“ křičeli na něj.
Jenže to nešlo. Šebrleho s dvojitou zlomeninou nohy odvezli do nemocnice. Od fotbalu ho nakonec odlákala až atletika. „Říkalimu tady, že zkoušet desetiboj nemá smysl, že je moc těžký,“ vzpomíná Šebrleho fotbalový trenér Miloslav Šulc. „Chtěl jsem ho tu udržet. Ale teď je člověk pyšný, že někoho takového trénoval.“
Šebrle zapadl do galerie slavných rodáků. Jednou prohlásil, že by si po skončení kariéry v Rychnově rád znovu zahrál fotbal. V hospodském týmu FC Labuť, který hraje druhou nejvyšší soutěž v okrese.
„Všude kouká z plakátů. Vždycky k nim říkám: Romane, vykašli se na to a pojď na pivo,“ vypráví Jiří Lancman, místní fotbalista. „Ale uvidíte, že si za tu Labuť ještě zahraje.“
