Nemá za sebou velkou sportovní minulost, s během začala teprve ke konci studií architektury na brněnském VUT, kdy byla přesycená učením a sezením v lavicích. Přebytečnou energii potřebovala někam přesunout, a tak ji spalovala v maratonkách. Právě tehdy se rozhodla že poběží celý den.
„Jo, tak jsem začínala, vyžívala jsem se v dlouhých bězích,“ vyprávěla 31letá a neúnavná slečna. „Ale nikam to nevedlo, jen mě to strašně bavilo. Byly to výzvy, chtěla jsem zjistit, co tělo zvládne.“ To její však nakonec zaprotestovalo.
Jednou si během přetížila achilovku, jindy zase kyčel, po srážce s cyklistou měla otřes mozku a naštípnutý malíček ruky. A za cílem svého 24hodinového ultramaratonu ucítila nohu. Bolela ji tři měsíce, teprve pak se rozhodla zajít k ortopedovi. Vždyť vy tam máte prasklinu, dozvěděla se po rentgenu a ultramaratony rychle měnila za maratony.
Ten první si dala v Košicích 2010, další rok už běžela Prahou a časomíru v cíli zastavila na hodnotě 3:12 hodiny. Dřina pod vedením vytrvalecké legendy Aleny Peterkové ji letos dovedla až ke zlatu. A k výkonu 2:51,01. „Žádný čas jsme si nestanovily, běžela jsem za titulem. A běželo se mi nad očekávání výborně. Ale nožky teď bolí. Tři týdny nebude trénink stát za nic.“
Snad se během nich vrátí ke svému původnímu povolání a unaveným svalům dá odpočinout za kreslířským prknem. „Architekti jsou vlastně děti, které si v práci malují,“ žertovala. „Žádná námaha, jen přemýšlíte a tvoříte lidem radost. Ráno si před tím zaběhám, nastartuju své tvůrčí schopnosti a odpoledne při tréninku zase myšlenky urovnám.“
Byť návrhů domů už z jejího prkna vzešla řada, realizace ještě neproběhla. „Je dlouhodobý proces, někdy zase vypadne investor.“ Zato interiér zubní ordinace z jejího pera už stojí. „A pak si namaluju i svůj vlastní domeček, jen si na něj musím nejdřív vydělat. Teď se ale věnuju běhání a architektura je doplněk. Nejde dělat dvě věci na sto procent.“
Za stoprocentní výkon v Pražském maratonu jí bylo odměnou zlato.