Motivace k co nejlepšímu maratonskému času může být různá. Snaha překonat svoje limity. Touha natřít to kamarádovi. Ale ve vzdáleném koutě Ruska se přidává něco mnohem animálnějšího - strach.
„Bylo to děsivé,“ líčila pro New York Times francouzská běžkyně Véronique Messinaová. „Jen tak mimochodem, mám fobii z vody. Led se třásl a já s ním. Pokaždé, když pode mnou zapraskal, jsem začala běžet dvakrát rychleji.“
Dnešní doba extrémním sportovním zážitkům svědčí, vždyť třeba tuzemský ultramaratonec Petr Vabroušek nedávno absolvoval sedm maratonů na sedmi kontinentech v pouhých sedmi dnech. Ale bajkalská duševní tortura je i v takové konkurenci výjimečná. Je akcí pro vyvolené a pro odvážné.
„Zároveň je to totiž taková krása,“ uznává Messinaová. „Běžíte po zamrzlém jezeře. Jste jen sama se sebou. V cíli jsem byla ohromně šťastná!“
Bajkalu se občas pro jeho výjimečnost říká „ruské Galapágy“ - v narážce na svébytnou flóru a faunu. Obří jezero na jižní Sibiři má rozlohu přes tři miliony hektarů a hluboké je až 1,7 kilometru. Což souvisí i s maratony: ten bajkalský si totiž dal kromě podpory zdravého životního stylu v oblasti za hlavní úkol to, aby zde vládl ekologicky udržitelný rozvoj, soustředí se na čistotu vody.
„Bajkal vás pokaždé něčím překvapí. Maraton je díky tomu zajímavější,“ culí se ředitel akce Alexej Nikiforov, který o jezeru hovoří jako o živé bytosti: „Lidé si o mně myslí, že jsem cvok. Ale pak sem přijedou - a pochopí to sami.“
Závodníků v mrazu a sněhu je málo, letos pouhých 126. Akce si drží výlučnost z důvodů prestižních i bezpečnostních; pro dopravu se používají vznášedla a pokud by se počasí zbláznilo ještě nad rámec sibiřské divočiny, musejí být stroje připraveny evakuovat všechny přítomné.
Vstupním časovým limitem jsou maximálně tři roky staré osobní rekordy čtyři hodiny a pět minut pro maraton a 2:10 na půlmaratonské distanci. Ale k překonávání tabulek bajkalská rasovina rozhodně neslouží. Dosud je místním maratonským rekordem čas 2:55:51, letos v březnu zvítězil Rus Anton Dolgov za 3:05:05 a na třetí příčce dokončil český vytrvalec Jan Ďuk (3:15:58).
Zažít se tu dá leccos. Mráz atakující -29 stupňů Celsia. Ticho přírody i zlověstně pukající led pod nohama. Severák hrozící omrzlinami. Ale také pocit opojení, když náhle břeh zmizí z dohledu a zůstává jen jezero a nic víc. Nebo závěrečnou bohatýrskou hostinu pro ty, co závod dokončí.
„Přijeďte a přeběhnete si sibiřský diamant,“ láká Nikiforov - další ročník se koná 1. března 2020. Touha absolvovat 42,195 kilometru i s rizikem, že se můžete propadnout do mrazivých vod, ukazuje, že pokud se jednou začne létat na Mars, je jen otázkou času, kdy tam někdo zorganizuje maraton.
