Kromě toho se zmíněným časem zařadila na třetí místo české halové historie. „Bylo to pro mě příjemné překvapení,“ říká čtyřiadvacetiletá černovláska, před níž tuto trať zvládly pod střechou rychleji jen Andrea Šuldesová v roce 1999 a Ivana Kubešová v roce 1991. „To jsem se narodila,“ usmívá se.
„Já tomu věřil, Kristiina konečně běžela, na co má natrénováno,“ těší jejího trenéra Pavla Červinku, který atletku Hvězdy Pardubice připravuje ve středisku Dukly v Praze na Julisce.
Zato běžkyně prozradila víc. „Trenér mi řekl, že když to s limitem nedopadne, ukončíme halovou sezonu a začneme trénovat na léto.“
Takhle vám pohrozil?
Ale musí to přece nějak řídit. Možná mě chtěl vyburcovat, protože byl přesvědčený, že na to mám. Takže to byla spíš taková psychologická pobídka. Já pak šla do závodu s tím, že si ho chci maximálně užít, a povedlo se.
Čemu zlepšení o více než tři vteřiny přikládáte?
Nechci, aby to znělo vychloubačně, ale tréninku čili práci. Každý rok trénink stupňujeme, a taky se nám před Vánocemi vydařila měsíční příprava v Portugalsku.
Vašimi oblíbenými tratěmi jsou 5 000 a 3 000 metrů, nezmění se to teď po „irské“ patnáctistovce?
Ale já mám ráda i tuhle trať, jenže dřív jsem na ní nebyla úplně dobrá. Vlastně ani teď ještě nejsem.
Cítíte se víc jako vytrvalkyně, nebo středotraťařka?
Nejraději bych se nenazývala ani tak, ani tak. Myslím, že když má člověk vytrvalost, nemůže být špatný ani na mílařské trati.
V Praze studujete na ČVUT architekturu, letos vás čekají bakalářské zkoušky a nedávno jste se nechala slyšet, že trenér z toho velkou radost nemá...
No, já už ty zkoušky zvažuju taky. Protože tím, že jsem splnila limit pro šampionát v Portlandu, budu chybět ve škole dva týdny. Potom mě čekají dvě třítýdenní vysokohorská soustředění v Itálii, takže uvidíme. Ale trenéra chápu.
Cožpak škola není důležitá?
Je, ale ta budova bude stát i za rok, za pět let, a sezona s olympijským vrcholem je jen jednou za čtyři roky. Budu se snažit, abych splnila limity jak pro červencové mistrovství Evropy v Amsterdamu, tak pro Rio.
Máte v Praze nějakou oblíbenou stavbu?
Žižkovskou televizní věž. Je odevšad vidět, můžete se podle ní orientovat, když přilétáte do Prahy letadlem. Líbí se mi, že je taková dominantní. I když někomu se právě proto, že je moc vidět, nezamlouvá.
Každý má právo na názor...
Podle mě je to spíš o tom, že kdysi někdo o tom vysílači řekl, že působí rušivě či že je hnusný. Objevilo se to v médiích a lidé, kteří si neumějí vytvořit vlastní obrázek, se toho chytili. Myslím, že kdyby někdo napsal, že žižkovský vysílač se třemi sloupy je nejúžasnější stavba ve střední Evropě, tak, když to krapet přeženu, ho budou mít všichni rádi.
A je to nejúžasnější stavba ve střední Evropě?
Není, ale k Praze patří. A líbí se mi i uvnitř, je tam luxusní jednopokojový hotel. I když jsem tam nebyla, je to nad moje možnosti. Ale seshora vidíte kamkoli, i na Julisku. Dívala jsem se na ni dalekohledem a viděla atlety, jak trénují.
Má studium architektury něco společného s atletikou?
Určitě disciplínu. Jestli chcete dobrý výsledek, nesmíte ani v jednom z těchto oborů polevit. A taky obojí potřebuje pevné základy, pak už se to dá šperkovat.
Pořád jste zaregistrovaná i ve finském klubu v Lahti?
Ano, a pořád za něj závodím. Jsem halová mistryně Finska na 1 500 a 3 000 metrů z roku 2014, a loni jsem na letním mistrovství Finska vyhrála běhy na 1 500 a 5 000 metrů.
Patří vám české rekordy na dva, tři a pět kilometrů, stejně jako finský rekord rovněž na dva kilometry, teď jste zaběhla velmi dobře halovou patnáctku. Co si považujete nejvíc?
Asi rekordní pětku na dráze, byl to těžký závod. Ne že by středeční patnáctka nebyla těžká, ale ta pětka byla náročnější.
Loni jste na světové univerziádě v Koreji vyhrála právě běh na pět kilometrů, při finálovém závodě pršelo a vy jste řekla, že vám to sedělo. Máte ráda déšť?
Jo, ale musí být teplo, což v Koreji bylo. Ale taky hrozné dusno, v dešti se přece jen dalo dýchat. V zimě déšť nemusím.
