Bezprostředně po závodě jste na svůj výkon nahlížela poměrně kriticky. Hodnotíte ho s odstupem pozitivněji?
Mohlo to být lepší, ale člověk by měl být hlavně rád, že to ve zdraví přežil. Každý den zkrátka není posvícení.
Kvalifikace před finále byla úplně bez problémů, nebo jste musela ustát nějaké strkanice?
V pátek se mi běželo dobře, ani mi nepřišlo, že to bylo za 9:04 minuty, nevnímala jsem žádnou únavu. Ve srovnání s tím byl sobotní závod mnohem horší, i když časy byly skoro stejné.
Finále se běželo až večer. Jak jste strávila den před ním?
Klasicky, ráno jsem si byla zaběhat, měla jsem snídani, oběd. Spíš jsem relaxovala, ležela, šetřila jsem síly.
Na dráze vás představovali jako úplně první. Mrazilo vás z reakce publika?
Hrozně, byl to parádní pocit. Před startem sice četli všechny, ale jenom u mého jména řvala celá hala. Nakoplo mě to, i když to tak potom úplně nevypadalo.
Můžete jej popsat svýma očima?
Dva kilometry jsem se držela v kontaktu, ale když se začalo zrychlovat, nešlo to, do břicha mě chytaly křeče. Posledním kilometrem jsem se protrápila.
Jak dlouho pak trvalo, než se vám vrátila tepová frekvence do normálu?
Už po vyklusání to bylo v pohodě. Ale bylo to poprvé, co jsem šla dvě trojky po sobě ve dvou dnech. Řešili jsme to i s trenérem (Pavlem Červinkou), na těle se tohle projeví.
Co vám trenér řekl po závodě?
Myslela jsem si, že bude naštvaný, ale prohlásil, že mám být spokojená, že je i on. Rozebírali jsme spolu, v čem byla chyba a jak to do příště zlepšit.
